Herečka Petra Hřebíčková: „Partner mi musí nabídnout přátelství a oporu“

hrebickova 03. 10. 2011
Téměř sedm let hrála PETRA HŘEBÍČKOVÁ (32) ve zlínském divadle. Ztvárnila na 50 rolí a vysloužila si dvě nominace na Cenu Thálie, kterou napodruhé za roli Maryši získala. Pak se rozhodla zakotvit v hlavním městě a od roku 2010 je členkou Švandova divadla, které letos slaví 130. výročí od svého založení.

Martin Dudek

Pocházíte z malého moravského města, z Hodonína. Nosila jste v dětství kroj?
Kroj jsem nikdy neměla a tiše jsem záviděla sestřenici, která chodila do kroužku lidových tanců, kde kroj byl nezbytností. Z naší rodiny nakonec kroj dostal můj starší bratr. Hrával v dechovce a krásně mu ho vyšily babička s maminkou. A protože obě pocházejí ze Strážnice, jezdívali jsme se tam dívat na každoroční krojové slavnosti.

Toužila jste už jako malá holka být herečkou?
Vůbec ne, myslela jsem, že budu účetní jako je moje máma. Ale na obchodní akademii učil sociální komunikaci bývalý voják, který měl s kolegou vojenské divadlo. To byl můj první kontakt s divadlem. Když jsem ho poznala, šly všechny koníčky stranou. S herectvím jsem nicméně nastálo nepočítala, měla jsem po maturitě zamluvené místo v účtárně. Ale na přijímačkách na JAMU jsem uspěla.

Jak tuto novinu vzali rodiče?
V ničem mi nebránili, ale když přišla obálka z JAMU, mysleli si, že mě nevzali. Největší šok to byl pro mou nábožensky založenou babičku.

Co vám pak babička řekla na svlékací scénu, kterou jste měla ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále?
Asi by s tím měla problém a těžce by to nesla. Ale je již po smrti. Když zemřela, v duchu jsem si s nadsázkou říkala – tak, a teď z nebe doopravdy uvidíš, jak žiju…

V říjnu slavíme výročí založení republiky. Chtěla byste žít v době první republiky, o které je vlastně i zmíněný film?
Ta doba mě na jednu stranu láká, ale na druhou mě děsí, že bych musela projít třeba druhou světovou válkou a komunismem. Kdyby to šlo, vrátila bych se v čase jen do určitého roku. Například do doby, kdy Zlín díky Baťovi vzkvétal, v projektu byla připravena dálnice Praha-Zlín a zlínské filmové ateliéry patřily ke světové špičce. To by se mi líbilo. Vše si prohlédnout, zjistit a pochopit a pak se rozloučit a vrátit se do naší doby. V ní jsem spokojená.

Jste věřící?
S vírou to mám trochu těžké. Právě babička mě k ní nenásilnou formou vedla, chodily jsme do kostela, občas mi přečetla nějakou modlitbičku. Jako benjamínek jsem u ní trávila dost času a měla jsem k ní úzký vztah. Nicméně křesťanskou výchovu nemám a některé pasáže z bible mi připadají dost nespravedlivé. Ale taky proto, že mi je nikdo správně nevyložil a nikdy jsem o nich s nikým nemluvila. Také mi vadí uzurpující příkazy, třeba se denně modlit. Někdy jsem se setkala s tím, že člověk navenek vystupoval jako věřící, nežil zrovna morálně, a pak si v neděli došel na zpověď, která všechny hříchy smazala, a pokračoval vesele dál. Ale to byl pokrytec, který mě od víry jen odrazuje. Tedy od církve. Neodsuzuji, jen hledám. Já spíše věřím v morálku. Ale k Bohu se obracím, přestože nemám konkrétní představu. Jen pocit.

Dokázala jste po svém příchodu do Prahy rychle přivyknout ruchu velkoměsta?
U mě šlo o postupný vývoj. Nejdříve jsem jezdila z Hodonína do Brna, pak do Zlína a z něho na zkoušky a castingy do Prahy. Přesto mě první rok pobytu v hlavním městě trochu ´bolel´, byla jsem daleko od přátel a například se mnou nemohli být na mojí první premiéře. Třeba první rozhovory s novináři pro mě nebyly moc příjemnou přirozenou záležitostí, ale už mě to tolik nestresuje.

Lidé vás asi znají především jako sexy učitelka angličtiny Pavlu Rambouskovou ze seriálu Ulice. Je vám popularita příjemná?
Sice se mě ze štábu Ulice ptali, zda se nebojím chodit pro rohlíky, protože moje seriálová postava je opravdu nepříjemná, ale lidé mě poznávají minimálně. Ale když přece, tak to stojí za to. V Karlových Varech jsem musela na pohotovost, protože jsem měla zánět močového měchýře. V nemocnici jsem potkala místního lapiducha a ptala jsem se ho, kde mají urologické oddělení. A ona začal křičet na celé patro: ´Jé, vy jste ta z Ulice, že? Taková ta nepříjemná učitelka. Tak urologie do 2. patra…´

Náš rozhovor probíhá v kavárně Švandova divadla, které letos slaví 130. výročí založení. Na jaká představení byste čtenáře pozvala?
Chystáme novou inscenaci SMÍCHOFF/ON, což je kabaret na počest divadelního výročí. Čtenáři by si také neměli nechat ujít hru Gottland. Není o Karlu Gottovi, i když se tam objevuje, je o českém národě. A netradiční, pro mě až halucinogenní inscenací, je hra ´ Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť.´

Ve Švandově divadle jste hrála i ve hře Biomanželka. Jste vy sama „bio“?
Nejsem. Sice tomu fandím a sem tam si něco nakoupím, ale vyloženě to nevyhledávám. Z naší zahrádky za Hodonínem navíc máme všechno bio – když si jen vzpomenu, jak krásně voní tátova rajčata, to se opravdu s těmi v nákupních centrech nedá srovnávat…

V Praze 5 trávíte hodně pracovního času. Zavítáte sem i jindy?
Já dokonce málokdy přejedu řeku, protože v Praze 5 i bydlím. Dříve jsem měla zázemí v Holešovicích, ale po první zkušenosti s dojížděním jsem se rozhodla přesunout blíže k divadlu. Má to svou logiku, naše pracovní doba je od 10 do 14 hodin a večerní představení. Neustálým přejížděním bych se doma sotva otočila. Prahu 5 mám tedy částečně zmapovanou, mám tu svojí oblíbenou posilovnu a zajímavým prostorem, kam občas zajdu, je Jazz Dock.

Když právě nehrajete, jak trávíte volno? Jste sportovní typ?
Sport mám ráda všeobecně, líbí se mi tenis, ráda jezdím na kole, baví mě ping-pong, v zimě lyže. Nic ale neumím pořádně, od všeho trochu. Ráda ale maluji. Kdybych měla měsíc volna, zavřela bych se někam na chalupu a malovala obrázky. Na to bohužel nemám čas, takže alespoň pro kolegy maluji zlomvazky – malé kartičky, které si dáváme při premiérách.

A můžeme vás potkat třeba v ochozech fotbalového stadionu?
Těžko, kolektivním hrám příliš nerozumím a ani mě nebaví je pasivně sledovat. A když, tak bych volila lední hokej. Partner mě jednou vzal na zimní stadion, ale mě spíše bavilo pozorovat lidi. O čem si povídají a jaké typy diváků na hokej vůbec chodí. A nakonec jsem přítele dorazila typicky ženskou otázku – a který jsou naši?

Mimochodem, dokážete si představit svět bez mužů?
Ne, muže mám ráda, myslím, že se vzájemně doplňujeme, inspirujeme. A pokud vás zajímá představa mého ideálu, tak je mi jedno, zda to bude blonďák, či brunet. Měl by být tolerantní vůči mně a mé práci a mít stejný smysl pro humor. A poskytnout mi dvě důležité věci, na které jsem zvyklá z mé rodiny – přátelství a oporu.

Už máte vymyšlená jména pro své děti?
Pro holčičku Marie. Tak se jmenuje moje maminka, která je pro mě ztělesněním dobra a ušlechtilosti. A kluk by byl Jan. Ale to nezáleží jen na mně.

Petra Hřebíčková