Herečka Simona Chytrová a režisér Vít Olmer: „Měli bychom se k sobě chovat hezky celoročně“

rodina 2 03. 03. 2015
Jeden z nejstabilnějších manželských párů naší kulturní scény Simona Chytrová a Vít Olmer v letošním roce oslaví 24. výročí svatby. Čtvrt století společně žijí na Smíchově a s naší městskou částí je pojí pevné pouto. A právě proto jim nedávný i aktuální vývoj Prahy 5 není vůbec lhostejný a několik let se veřejně angažují v komunální politice.

 

Oba jste dlouholetými obyvateli Prahy 5, ale ani jeden z vás není místním rodákem. Jaké životní kličky vás sem dovedly?

Vít Olmer (VO): Do Prahy 5 jsem se „přiženil“ v roce 1990…

Simona Chytrová (SCH): S jedním kufříčkem (úsměv)…

VO: Ale s hromadou knížek… Simona tady měla ateliér, který jsme posléze upravili na byt a za rok si do něj přivezli z porodnice Vítka juniora. Ale na Smíchov, přesněji na náměstí 14. října, jsem z předchozího bydliště na Hradčanském náměstí jezdil už dlouho předtím. Do dabingového studia, kde jsem po zákazu točit filmy režíroval super „kvalitní“ východoněmecké, bulharské, dokonce i vietnamské filmy.

SCH: V Praze jsem už od deseti let díky vrcholovému sportu. Jako malá gymnastka jsem skoro každý den jezdila autobusem č. 176 na Strahov, kde jsme měli tělocvičnu Střediska vrcholového sportu. Od roku 1979 jsem se stala obyvatelkou Prahy5 azbytek již řekl manžel.

Čtvrt století pozorujete, jak se naše městská část pomalu a někde rychleji proměňuje. Jste s její současnou podobou spokojeni?

VO: Na Smíchově se mi líbí, zvlášť co odstranili ty betonové vany na hrochy. Ale vážně, Praha 5 prodělala velký vývoj, ještě si vybavuji polorozpadlou továrnu ČKD Tatra u Anděla, kde jsem natáčel film Ta naše písnička česká II. Ne, že by to nyní nemohlo být lepší, na mysli mám omšelé domy, svinčík kolem popelnic a psí exkrementy na chodnících. A přitom jsou na ně všude takové hezké sáčky…

SCH: Praha 5 se proměnila a proměňuje z industriální podoby do moderní městské části plné zeleně. Což je pozitivní. Ale na druhé straně je tu velký problém s bezdomovci, kteří se shlukují v centru u Anděla. Je to nejkritičtější místo, kterým projde až 200 bezdomovců denně! Stala jsem se členkou sociálního výboru, kde se v současné době projednává neúnosná situace sociálně nepřizpůsobivých. Právě díky angažovanosti místostarosty Jana Smetany dochází také ke spolupráci se zástupci organizací jako je Armáda spásy, Naděje a církve. Mezi návrhy patří vybudování nízkoprahového centra pro sociálně slabé a azylový dům pro akutně a chronicky nemocné. Myslím, že řešení je dobře nastavené.

Jako pár jste vstoupili i do komunální politiky, co vás k tomu vedlo?

VO: Budu konkrétní – já jsem členem mediální komise a rád bych, kdyby radniční periodikum Pětka pro vás dostalo modernější tvář. Aby to nebylo pouze informativní médium, ale aby v něm čtenáři v dnešní drsné době našli třeba i stránku humoru, jak psaného, tak kresleného. Taky radniční web by měl projít inovací, což znamená atraktivnější reportáže a spoty. Navrhuji dát větší prostor anketám na ulicích, z filmařské praxe vím, že mnohdy obyčejný člověk mluví k věci líp než leckterý politik. A pak třeba natočit něco o osobnostech Prahy 5. Je známo, že tu žil Einstein, ale kdo třeba ví, že Ladislav Smoljak byl s největší pravděpodobností jeho vnuk?

SCH: Do komunální politiky v Praze 5 jsem vstoupila už v roce 2011, kdy jsem byla zvolená jako místopředsedkyně Nadačního fondu Pragae quinta regione. Způsob práce nově dosazené předsedkyně mě však vedl k tomu, že jsem podala rezignaci. Jsem ráda, že se  mi přesto v Nadačním fondu podařilo prosadit finanční podporu pro dětskou transplantační jednotku v Motole, místo financování drahých večeří pro donátory. Po posledních volbách mi bylo nabídnuto zapojit se do práce v několika komisích – kulturní, zahraniční, EU fondy a také v dramaturgické radě výstavní síně Portheimka a v sociálním výboru. Tuto činnost vykonávám dobrovolně vedle své profese s cílem mít možnost spolurozhodovat o věcech, které se týkají naší městské části.

Co konkrétně chcete inovovat a změnit?

SCH: Konkrétně v kulturní komisi zjišťuji, že v minulosti byly některé akce opakovaně  grantově nadhodnocovány a já bych chtěla, aby dostaly možnost i nové, zajímavější  projekty. Za svou prioritu bych považovala spolupráci s partnerskými městy, kterou jsem již navrhla na zahraniční komisi. Jedná se o italské Benátky (dlouhá léta spolupracuji s Italským kulturním institutem.), francouzský Dijon a pátý pařížský obvod. Přínosem by bylo rozvíjení vzájemných vztahů, nejen v oblasti kultury, ale také školství (výměnné zájezdy), a navázání styků i v oblasti podnikání.

 Na čem, pane Olmere, pracujete vy?

Mám rád hrané dokumenty s příměsí humoru a fikce. S naší firmou jsme v koprodukci s ČT  natočili například hodinový film o Janu Werichovi a Jaroslavu Haškovi, který se prý mohl kdysi v Terstu setkat s novinářem, budoucím italským diktátorem Mussolinim. Tak jsme tu fikci natočili s Martinem Dejdarem coby Haškem a výborným hercem ze smíchovského „Švanďáku“ Tomášem Kobrem coby mladým Ducem. A našeho filmového Švejka jsme zas nafilmovali na dejvickém generálním štábu, kde se hlásil do současné armády. Ti nás hnali! Teď chci zkusit něco jiného a připravit dokument o seznamkách, seznamování a lidské osamělosti vůbec. Je totiž, přes všechny nejmodernější technologie a sociální sítě, obrovským problémem. V oblasti hraného filmu mám jeden velký sen: zfilmovat román Milana Kundery Valčík na rozloučenou.

Věnujme se běžným radostem života. Slavíte doma březnový Mezinárodní den žen?

VO: Já jsem tenhle svátek nikdy neměl moc rád. Jako mladý herec, idol dívčích srdcí, jsem musel chodit na podnikové večírky MDŽ recitovat alkoholem zmámeným soudružkám. Bývaly tak rozjeté, že mě při romantických verších tahaly za kalhoty…

SCH: Bohužel, svátek MDŽ mám jako dítě spojený s totalitním režimem a neodmyslitelným karafiátem…Taky si myslím, že by se muži k ženám měli chovat hezky celoročně. Do jisté míry rovněž postrádám v dnešní době galantnost a gentlemanství, pánové by si měli uvědomit, že i když máme genderovou politiku, jsme přece jen slabší a romantičtější plemeno (úsměv).

 

Simona Chytrová

– narozena 13. 7. 1962

– mistryně republiky ve sportovní gymnastice 1975

– herečka a výtvarnice kostýmů

– z filmografie: Pan Tau, Tankový prapor, Playgirls, Trampoty vodníka Jakoubka, Sůva z nudlí, Vůně kávy, Stopy života, Bony a klid II, Lehká jako dech

Vít Olmer

– narozen 19. 6. 1942

– herec, scénárista, režisér a publicista

– z režisérské filmografie: Co je vám, doktore, Jako jed, Tankový prapor, Playgirls, Bony a klid I a II

– z herecké filmografie: Ďáblova past, Holka na zabití, Zlaté kapradí, Páni kluci, Jarní vody, Vysoká zeď

– držitel cen a diplomů z filmových festivalů v Moskvě, Mnichově, Praze, Karlových Varech, Tokiu, New Yorku a dalších

– autor nebo spoluautor většiny scénářů a čtyř knížek

– v současnosti vyučuje na FAMU