Prvorepubliková herečka Antonie Nedošinská: Divadlu obětovala celý život a málem i lásku

brezen15nedosinskamlada 04. 03. 2015
Herečku Antonii Nedošinskou (26. 6. 1885 – 17. 7. 1950), jejíž 130. výročí narození i 65. výročí úmrtí si letos připomeneme, si především prvorepublikoví diváci pamatují jako představitelku rozšafných a hodných matek, tetiček i manželek. Pro svoje hřejivé lidské role čerpala zkušenosti z vlastního života, který se s ní však rozhodně nemazlil.

Antonie Valečková, později Nedošinská, pocházela z chudé smíchovské rodiny. Její otec jako vyučený truhlář zastával místo domovníka v nakladatelství V. Neuberta a celá rodina i se čtyřmi dětmi obývala služební byt v objektu tiskárny v Grafické ulici. „Kde se tedy vzala u babičky tak silná láska k divadlu, to vůbec netušíme,“ říká její vnučka Soňa Šálková.

Téměř uškrcena Vojanem

Divadlo Antonii velmi brzy naprosto učarovalo. Když rodičům oznámila, že se chce stát herečkou, nebyli nijak nadšeni. Herecká profese byla tehdy společensky velmi málo ceněna a neposkytovala žádnou finanční jistotu. Na přání rodičů se tedy Antonie musela vyučit švadlenou, aby měla vždy možnost vrátit se k „solidní“ existenci. Současně však navštěvovala dramatickou školu Karla Želenského a začala hrát s kočovnými hereckými soubory. V době svých hereckých začátků měla dokonce příležitost zahrát si Desdemonu po boku slavného Eduarda Vojana v roli Othella.  Při zkouškách prý Vojan stále nebyl spokojen s jejím výkonem v klíčové scéně škrcení, a tak ji při premiéře bez jakéhokoliv varování začal na jevišti opravdu škrtit.  Ona se zmítala, chroptěla, zápasila opravdu o život. Když opona spadla, Vojan ji pustil a spokojeně prohlásil: „Takhle to budem dělat!“.

Svatba? Raději divadlo!

Mladá charizmatická herečka si brzy získala oblibu u obecenstva a jedním z jejích obdivovatelů byl také mladý bankovní úředník a ochotnický herec Jiří Nedošinský. Když ji nabídl sňatek a zajištěnou existenci, ve které už nebude muset hrát divadlo, rozhořčeně odmítla s tím, že divadla se nikdy nevzdá. Jiří tedy opustil místo v bance a následoval svou ženu na divadelní prkna, kde působil jako herec a režisér.  Zemřel však brzy, v roce 1923 po dlouhodobém pobytu v nemocnici na anginu pectoris.

Odříkala roli a běžela k troubě

V roce 1910, když bylo Antonii Nedošinské 25 let, porodila dceru Jiřinu. Skloubit péči o dítě s hereckým povoláním nebylo jednoduché. Oba manželé byli v té době členy souboru Švandova divadla a z praktických důvodů tak rodina bydlela v bezprostřední blízkosti divadla. „Během zkoušek prý babička často odbíhala domů, aby rychle dohlédla na dítě nebo případně podlila maso v troubě,“ říká Soňa Šálková. Ve Švandově divadle působila Antonie Nedošinská až do roku1928 asoučasně se objevovala i na filmovém plátně. Do roku 1947 natočila přes 90 filmů, mnohé z nich se s úspěchem reprízují dosud (např. Madla zpívá Evropě, Dobrý voják Švejk, Cech panen kutnohorských, Klapzubova jedenáctka, Otec Kondelík a ženich Vejvara, U snědeného krámu, Lucerna a další). Hrála mimo jiné i v prvním českém snímku z roku 1916 Zlaté srdéčko, který se natáčel na dvoře Švandova divadla. Filmování tehdy bylo obtížné, herci museli čekat na slunce i na bezvětří.

Trpká léta v Národním divadle

Velkou popularitu ji ve Švandově divadle přinesla role Peštové v úspěšné divadelní hře Velbloud uchem jehly od Františka Langera,  kterou si později zahrála i ve filmu. Jen v Národním divadle, kam v roce 1928 odešla, tuto roli nedostala. „Bohužel, léta ve Zlaté kapličce pro babičku nebyla zcela šťastná. Měla sice mezi kolegy řadu přátel, ale vedení a některým protagonistům vadila její popularita. Dostávala jen menší role, ve kterých se navíc nesměla nijak výrazně projevovat,“ tvrdí Soňa Šálková. V Národním divadle vydržela do roku1940 az něho pak odešla na odpočinek. Během druhé světové války ještě filmovala, ale posléze se raději zcela stáhla do ústraní. „Částečným důvodem bylo jistě její chatrné zdraví, ale z vyprávění maminky vím i to, že byla kontaktována říšským ministrem K. H. Frankem. Ten jí prý nabízel role v německých filmech. Odmítnout bylo těžké, takže jedině zdravotní důvody ji před takovou kariérou mohly zachránit,“ říká její vnučka.

Vyšívaná cenná památka

V roce 1947 si Antonie Nedošinská zahrála ve svém posledním filmu Čapkovy povídky a pak již jen hostovala v oblastních divadlech a na pohostinských štacích. Ve volných chvílích se věnovala ručním pracím, které ji uklidňovaly. „Prostoje během zkoušek nebo filmování si krátila vyšíváním, ve kterém dosáhla naprostého mistrovství.  Naše rodina vlastní památku, která má nespornou historickou hodnotu. Je to ubrus s vyšitými podpisy všech členů tehdejšího souboru Národního divadla,“ prozrazuje Soňa Šálková. Antonie Nedošinská se po smrti manžela již nikdy nevdala a neměla ani partnerský vztah. Rodinu ji zcela nahradila dcera Jiřina. Žily spolu ve společné domácnosti, a to i potom, kdy se Jiřina vdala a založila vlastní rodinu. Legendární herečka zemřela po dlouhodobých problémech se srdcem ve věku 65 let 17. července 1950 v Poděbradech. Její památku nám v Praze 5 připomíná krátká ulice Nedošínské v Košířích. (md, sš)