Zpěvačka Marta Kubišová: „V Praze mám ráda snad úplně všechno“

1.	Marta Kubišová plánuje po ukončení pěvecké kariéry napsat životopisnou knihu. Foto: Tomáš Lébr 16. 04. 2015
Pro legendární zpěvačku, signatářku a mluvčí Charty 77 Martu Kubišovou se staly patriotismus a blízké rodinné vztahy pádnými důvody pro to, aby se nikdy neodhodlala k emigraci. Kdyby si dnes mohla vybrat své povolání znovu, stejně jako v dospívání by ji lákala medicína. V Praze má podle vlastních slov ráda snad úplně všechno. Téměř 30 let žije v Motole a v loňském roce jí byla udělena záslužná medaile Prahy 5.

V loňském roce jste obdržela záslužnou medaili Prahy 5, kterou lze přirovnat například k udělení čestných občanství. Překvapilo vás toto ocenění?

Film Magický hlas rebelky, který o mně natočila Olga Sommerová, byl promítán v České televizi i v kinech a po delší době mě zase trochu více zviditelnil. Udělení této milé ceny, navíc po 29 letech života v Praze 5, mě moc nepřekvapilo, ale velmi potěšilo.

Jak dlouho žijete v Motole a proč jste se rozhodla právě pro bydlení v této čtvrti?

Přistěhovala jsem se sem v roce 1986. Bydlím na malém sídlišti s pěti domy, takže je to takové celkem osobní prostředí.

Do Prahy jste často jezdila už jako malá dívka se svými rodiči. Co máte na české metropoli nejraději?

V Praze mám ráda snad úplně všechno. Určitě hlavně Motol, kde bydlím. Je to část Prahy, kde máme tramvajové spojení a teď dokonce nově i stanici metra, ale jinak jsem vlastně v zeleném pásmu města. Když mám v létě otevřená okna, Plzeňskou ulici trochu vnímám, ale v zimě o ní prakticky nevím. Mimo Prahu 5 se mi moc líbí například Kampa.

Jaké máte nejsilnější vzpomínky na své dětství?

Prožila jsem krásné dětství a velmi často a ráda se k němu vracím. Když se dostanu do nějaké nepříjemné životní situace, řeknu si, holka, nic se neděje, a v myšlenkách se přenesu do svých vzpomínek. Takto to dělám už celá léta. Vybavím si, jak jsem sedávala před naší rodinnou vilou v houpací síti a dívala se na to, jak se krásně blýskají listy topolu. Bydleli jsme tehdy v Českých Budějovicích naproti nemocnici, kde tatínek pracoval jako lékař.

V dospívání jste chtěla po jeho vzoru studovat medicínu. Uvažovala jste o neurochirurgii, ale tehdejší režim vám to neumožnil. Kdybyste si mohla zvolit své povolání dnes, stále byste po ní toužila?

Ano, pořád by mě lákalo být lékařkou. Ale v  neurochirurgii bych už pracovat nechtěla. Je to věda, která kráčí mílovými kroky dopředu, a hlavně jsem si uvědomila, že by mi dělalo velké potíže, kdyby mi nějaký pacient zemřel. Neumím se dobře vyrovnávat s tím, když je v mém okolí nemocný.

Kterou svoji písničky máte nejraději?

Vždycky tu nejnovější.

Posloucháte někdy vlastní hudbu?

Ne, vůbec.

Václav Havel byl váš blízký přítel od roku 1968. Jak byste ho popsala těm, kteří neměli šanci jej osobně poznat?

Jeho přátelé ho znali úplně jinak, než jak vystupoval, když se potom stal panem prezidentem. V každém případě to byl normální člověk a úžasný dramatik. Pořád jsem měla pocit, že je za všech okolností trochu ostýchavý, i když je v partě svých kamarádů a známých. Několikrát mi pomáhal v kuchyni, když jsem vařila, byl mi takzvaně k ruce. Václav Havel i jeho žena Olga byli skvělí lidé. Těžko se to detailně charakterizuje. Až přestanu zpívat, ráda bych napsala knihu o tom, jak jsem to všechno viděla já. Zatím o mně píšou jen druzí, ale jednou bych chtěla napsat o svém životě vlastní výpověď.

Váš bratr Jan vás považuje za zatvrzelou vlastenku. Byl patriotismus jedním z důvodů, proč jste na rozdíl od něho nikdy neemigrovala?

Dá se to tak říct. Přesto jsem byla ráda, že jsem dostala na konci 60. let dvě úžasné zahraniční nabídky. První padla v roce 1967 od londýnského manažera Davida Bilcka (bratr světoznámého swingového klarinetisty a skladatele Ackera Bilcka – pozn. red.). Chtěl, abych s ním spolupracovala na světovém turné. Ale finančně by to pro mě bylo neúnosné, protože honorář manažera by byl 25% a dalších 19% po mně chtěl Pragokoncert. Zbytek peněz bych prolétala na cestách domů. Pak jsem dostala v roce 1968 nabídku od Bruna Coquatrixe (tehdejší manažer pařížské koncertní síně Olympia – pozn. red.) být šest měsíců pod jeho producentským a produkčním vedením. Do toho ale přišel 21. srpen a najednou bylo všechno jinak. Věděla jsem, že už nikam nevyjedu, určitě by mě už komunisti nepustili zpátky do Československa. Dopadla bych zřejmě stejně jako Pavel Kohout, který si jednou vyjel do Vídně a při cestě domů ho z hranic vrátili zpátky do rakouské metropole. Dalším důvodem proč neemigrovat byla i moje maminka a prarodiče. Přestože se děda Geier narodil do německé rodiny, bojoval v první světové válce po boku Jaroslava Haška. Se svým sousedem, který také prošel válečnou minulostí, později na toto období velmi často vzpomínali.

Jak jste dokázala necítit žádnou zášť kvůli dvaceti letům života, které vám zhatil komunistický režim?

Myslíte, že by mi nějak pomohlo, kdybych se litovala? Vždyť tím nikdo z nás nikdy nic nevyřešil, ani to člověka nikam neposune. Těch 20 let je prostě jednou provždy v nenávratnu. Dokonce bych řekla, že mi ten nepříliš pozitivní „dvacetiletý hlasový klid“ leccos dal. V té době jsem se podruhé vdala a mým hnacím motorem se stala touha po vlastním dítěti. Čtyři roky se mi nedařilo ji naplnit a tragický nezdar s dítětem, kterým jsem si před tím prošla, jsem považovala za podraz mého vlastního těla. A když jsem potom porodila zdravou dceru Kateřinu, zafungovala zase starost o ni.

Neměla jste někdy oprávněný vztek, že máte zakázáno zpívat?

Občas se mi to stalo. Když jsem pracovala jako referentka zásobování ve Výstavbě sídlišť, jeden můj kolega si často rád pouštěl rádio. A když jsem třeba slyšela Věru Špinarovou zpívat Tenkrát na Západě, říkala jsem si, že bych si to tak moc ráda zazpívala. Ale co s tím v tu chvíli naděláte? To je to samé, jako bych si dneska povzdechla nad tím, jak jsem vypadala, když jsem byla mladá.

Vdaná jste byla dvakrát a říkáte o sobě, že nejste ideální člověk pro manželství…

Pro manželství nemám talent. Něco se odpustit dá, ale nikdy jsem se nesnažila udržet manželství za každou cenu, ať se stane cokoliv. V mém případě šlo navíc o manželovu nevěru i s dítětem, takže tam se už nedalo nic dělat…

Považujete se za natolik nezávislou, že životního partnera už nepotřebujete?

Když jsem se rozváděla podruhé, bylo mi 38 let a alimenty tehdy byly směšné, takže jsem pracovala na plný úvazek. Říkám tomuto období život s vrtulí za zadkem. Je to nepoetické, ovšem je to přesně tak. Prostě nevíte, kam dřív skočit. Ale vnesete si do toho jistý řád, který se snažíte každý den plnit. A zjistila jsem, že muž by se mi do toho jenom pletl.

Nikdo přece nechce být dlouhodobě sám…

Mně to tak nepřipadalo.

Jak hodnotíte polistopadový vývoj v České republice? Splnila sametová revoluce vaše očekávání?

Lidi žehrají, že se toho za těch 25 let příliš neudělalo. Já sama si netroufám soudit, jestli je to moc, nebo málo. Můj bratr je spíše pesimista a říká, že to, jak komunismus poznamenal naši společnost, se nezmění za jednu generaci. Zatím mu ta předpověď bohužel vychází víc než mně. Občas bych některé politiky vyměnila, kdyby to šlo. Musíme si počkat až na další volby.

Kde berete tolik energie stále se snažit o to, aby byl svět lepším?

Nejsem sama, takových lidí je velmi mnoho. Momentálně ale náš hlas bohužel zaniká v hlomozu zbraní. Když jsem šla před pár týdny na přestavení, tak jsem si cestou říkala, že než dozpívám svůj recitál, možná se mezi tím strhne třetí světová válka. Věřím tomu, že Ukrajina může být základním kamenem, o který se bude bojovat z obou stran.

Jakým dobročinným projektům se v současné době věnujete?

Beneficím pro různé ústavy a seniory. Rozhodla jsem se, že když už nedělám adventní koncerty pro ČT, budu zpívat pro ně. Potřebuji si také trochu připravit půdu. Léta běží a brzy se tam můžu ocitnout i já sama. Tak si je obhlížím a uvažuji, kde bych žila nejraději (smích). Nejnáročnější je to pracovní nasazení v listopadu a v prosinci. To se vždycky zastavím až na Štědrý den a večer pak ani nemám sílu si svátky pořádně užít.

Co je podle vás v lidském životě to nejdůležitější, když pomineme zdraví?

Aby se člověku podařilo splnit volbu, pro kterou se rozhodl, život se ubíral k jeho spokojenosti a nemusel denně takzvaně bojovat o rohlík. (Ivona Bromová)

Marta Kubišová plánuje po ukončení pěvecké kariéry napsat životopisnou knihu. Foto: Tomáš Lébr