Budoucnost Smíchova je překvapivě nadějná

Rapl_Jan Kacer

ROZHOVOR: HEREC A REŽISÉR JAN KAČER

 

Herec a režisér Jan Kačer pochází z východočeských Holic, ale s Prahou 5 a zejména Smíchovem se začal potkávat už jako malý kluk. A dodnes je pátému obvodu věrný, se svou rozvětvenou rodinou bydlí už delší dobu v Novém Slivenci, kde se mu zalíbilo po první návštěvě a kde si tehdy řekl: „Tady budeme bydlet!“

Když začne Jan Kačer vyprávět o tom, jak se vlastně seznámil s Prahou, hovoří o své tetičce Viktorii, která ho se svým manželem přivedla nejenom k lásce k Praze a Smíchovu, ale i k umění a krásnu:

„Když jsem byl hodný a měl ve škole slušné známky, pozvala mě tetička na návštěvu. Bydlela v pěkné garsonce na Smíchově u Anděla. A tak jsem se už od malička potuloval Smíchovem a byl zcela okouzlen Prahou.“

Malý Jan začal poznávat i celou Prahu, a to se skvělým průvodcem:
„Její manžel, vážený strýček Miloš, byl vášnivým milovníkem všeho hezkého a vzácného v milovaném městě. Pečlivě naplánoval naše společné objevitelské cesty a provázel mě všemi kostely města. Drobnými písmenky měl napsáno, v kterém místě se nachází vzácný svícen, významný obraz, křtitelnice, starobylé lavice. Vyprávěl uchvácen o stavitelích a donátorech chrámů, o tradici, o barokních malířích, které zbožňoval. Přestože byl hodně při těle, prolézali jsme spolu točitá schodiště a prohlíželi si zblízka kopule s nádhernými malbami. Jednou jsem při jeho výkladu v lavici usnul, on na mě zapomněl a teprve s tetičkou zjistili, že chybím. Vrátil se a ještě mě u Jakuba našel. Spal jsem zmožen a asi se mně zdálo, že Praha je město snů. To si myslím dodnes,“ usmívá se při vzpomínce po letech.

V garsonce na Smíchově ho uvedli do světa krásy
Rodina tetičky Viktorie v „klukovi z Holic“ vybudovala lásku k obrazům, na což nemůže zapomenout dodnes: „Tetička měla mnoho vzácných obrazů, a když jsem mezi nimi usínal, připadal jsem si jako v nádherné galerii. Tetička neměla děti, měla mě ráda a snažila se venkovského kluka trochu převychovat a naučit to, co jsem na venkově zanedbal. Zdálo se jí, že mám bambulatej nos, a doporučovala mi, abych se snažil ten nosík hladit odshora dolů, abych tu bambulku překonal. A když vyrostu, dostanu některý z jejích vzácných obrazů. Třeba Ženíškův olej s postavou dámy, kterou jsme pokládali za múzu, Ti dva skvělí lidé mě uvedli do světa krásy,“ říká dnes dojatě.

Doprovázel svou vílu do Košíř

Jan Kačer nejprve vychodil keramickou školu v Bechyni, poté studoval na DAMU, bydlel v Hradební ulici a se Smíchovem měl opět ledacos společ- ného, a to díky své lásce a pozdější manželce, herečce Nině Divíškové:

„Smíchov jsem si doslova vychodil. Už při studiu na divadelní akademii jsem se zamiloval do slečny, kterou jsem si potom, po letech vzal za ženu, ta bydlela v podnájmu v Košířích. Každý den jsme chodili do divadel a v pozdním večeru jsem ji doprovázel. Někdy nám došly penízky, a tak jsme šlapali pěšky. Cestou jsme probírali výkony herců a úroveň hry. Dovedl jsem svoji vílu a vracel jsem se opuštěnou, skoro prázdnou Prahou domů do Hradební ulice, kde jsem bydlel,“ líčí své cesty Smíchovem Jan Kačer.

Tím ale jeho putování nekončilo

„U Anděla, což byla asi polovina cesty, byla proslavená buřtárna. Socha Anděla tehdy ještě na křižovatce ‚poletovala‘ a dobře se snášela s mohutnou synagogou, a vlastně celá ulice voněla přepáleným olejem. Byl jsem zcela zmožen putováním za svojí slečnou, a tak jsem se snažil posílit a doplnit síly voňavým buřtíkem. Ale většinou už moje penízky, které mně posílala maminka na studia, došly, a tak jsem si se zdejší hodnou prodavačkou domluvil, že si mohu patku chleba namočit v té přepálené dobrotě. Stálo to padesátník, bylo to asi příšerně nezdravé, ale dobrota úžasná,“ vypráví tak, že se posluchači doslova sbíhají sliny…

Alej ve Slivenci byla láska na první pohled

Do Prahy 5 se Jan Kačer vrátil po letech, tehdy vlastně ještě na místo, které leželo těsně za hranicí hlavního města, do Nového Slivence. A chtěla tomu náhoda, že se usídlil i se svou paní Ninou Divíškovou, které říká stále něžně Divizna, právě zde:

„Pak nás světa běh vedl mimo Prahu a po letech jsme se vrátili a pracovali v mi- lovaném divadle. Měli jsme dokonce auto a to se jednou rozbilo. Poradili nám, že na Slivenci pracuje šikovný pán a ten že auto rychle opraví. Byl červen. V lipové aleji, kde ten pán bydlel, vonělo třicet mohutných lip. Pracovité včeličky měly pilnou sezonu. Vůně a bzukot včel, květiny v zahrádkách, modré nebe, ráj. Tady chceme bydlet. Bylo to, jako když do nás udeří hrom. Ano. Vynaložili jsme všechny síly a uzavřeli půjčku, no, povedlo se,“ vzpomíná si dnes na své začátky kousek od Barrandova, kde také působil.

Postavit tehdy dům nebylo právě snadné. Navíc tenkrát trávil Jan Kačer hodně času pracovně v Ostravě, naštěstí se jeho paní Nina Divíšková ukázala jako velmi schopná i v této oblasti a dům po určité době stál:

„Když si moje báječná maminka přišla prohlédnout, kde bydlíme, byla zklamaná. ‚Proč bydlíte v letním bytě?‘ Náš lehký domeček ji připadal málo pevný. Toužila asi po tradičním domku z cihel, který bude hlídat lev. Já jsem jí to sliboval, protože se mi běžné psisko zdálo moc obyčejné. No, lva ani pejska nemáme, ale děti všechno vynahradí,“ říká Jan Kačer, otec tří dcer. „Od té doby bydlíme v tom kouzelném místě. S námi třetí dcerka Adélka s manželem a dvěma krásnými holčičkami. Několik metrů od nás bydlí skvělá Klárka, naše druhá se svojí velkou famílií. Jsme prostě Slivenečáci. Žádná náplava,“ upozorňuje.

Už to není dělnická podceňovaná čtvrť
Smíchov se za ta léta, co zde rodina pana Kačera žije, rapidně proměnil. On sám změny vítá: „Smíchov už zdaleka není tou dělnickou, trochu podceňovanou čtvrtí. V místě bývalé vagonky stojí řada nových domů. Náš kdysi poklidný Slivenec se rozrůstá a pomalu se blíží k Plzni. Domy rostou jako houby po dešti. Praha se mění, mění se i venkovský Slivenec. Lipová alej i lípy v ní voní a včelky se pořád snaží,“ mluví o místě, kde se usídlili, až lyricky. „Domnívám se, že starý Smíchov má tolik vzácných a nevyužitých míst, kde by se mělo město rozvíjet. Například staré, polorozpadlé fabriky kolem smíchovského nádraží, ulice vedoucí podél Vltavy, místo, kde si dovedu představit skvělé domy s výhledem na řeku, na protější břeh, na Vyšehrad a tak dále,“ uvědomuje si.

Smíchov vidí coby město budoucnosti s velkým potenciálem: „Neznám samozřejmě záměry architektů ani plány radních, ale věřím, že budoucnost Smíchova je překvapivě nadějná. I divadlo, kdysi ‚za vodou‘, je dobré a získává značné uznání. A rozvoj města předpokládá i nová centra, nové hospody, nové koncertní sály, novou architekturu. V tu věřím. Každé lidské dílo začíná myšlenkou, každé se realizuje spojenou silou a úsilím tvořivých lidí. Věřím a vím, že na Smíchově žijí občané, kteří mají své zdaleka ne malé a nevýznamné místo, kde žijí, rádi. Naše rozlehlá rodina, tedy v čele s naší Ninou, která se nejvíc postarala o existenci našeho domku v aleji, je tady spokojena a ráda,“ uzavírá.

JAN KAČER (80)

Významný český herec a režisér. V roce 1955 absolvoval na SPŠ keramické v Bechyni. V roce 1959 dostudoval obor režie na pražské DAMU, poté odešel do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Zde se vytvořila skupina generačně spřízněných herců a dramatických umělců, která později založila Činoherní klub v Praze.

Působil i v Divadle E. F. Buriana a Divadle na Vinohradech. Ve filmu debutoval v roce 1959 epizodní rolí ve snímku Probuzení od Jiřího Krejčíka. První hlavní filmovou roli mu poskytli Ján Kadár a Elmar Klos ve filmu natočeném podle stejnojmenného románu Smrt si říká Engelchen.

Režíroval mnoho divadelních her a několik televizních filmů (Jsem nebe, Město mé naděje). Je i autorem tří vzpomínkových, biograficky laděných knih (Jedu k mámě, 2003; Mírnou oklikou, 2005; K přátelům, 2012). V roce 2016 dostal Medaili za zásluhy I. stupně a je čestným občanem Prahy 5.