Vrhání nožů nejsou triky, ale umění

Vrhač nožů

ROZHOVOR:  Vrhač nožů a pekař Martin Čumpelík

Mladý muž sebevědomě přiznává,  že u nás nemá konkurenci. Hlavně proto, že divákům předvádí prvek, který ve světě nikdo jiný neovládá. Martin Čumpelík trénuje ve smíchovském Komunitním centru Prádelna, Praze 5 zůstává věrný, i co se podnikání týče. Se snoubenkou nedávno na Smíchově otevřel pekárnu The Backery.

První nůž, který vrhl na asistentku, by ji trefil, kdyby dáma za sebou neměla asi třicet let praxe a nástroj hbitě nechytila. Dnes ho dokáže zabodnout do dřevěné desky i pět centimetrů od těla asistentky, aniž by jí ublížil. Přesto má každá drobnou jizvu. Následek přijímacího rituálu, aby Martin Čumpelík zjistil, pokud by omylem trefil opravdu, dokáže-li dívka zachovat klid. A také aby si uvědomila, že nic není trik a že se pouští do něčeho hodně nebezpečného.

Jak se z vás stal vrhač nožů?

Když jsem studoval režii, měl jsem kamaráda, který vedl malý cirkusový soubor. Odjížděl do Ameriky a ptal se mě, jestli to nechci vzít místo něj. Kývl jsem, spolužák zůstal v Americe a mně zůstal na krku malý cirkusový soubor. A vůbec mě neposlouchali. Na štaci u spřáteleného cirkusu v Maďarsku jsem se tamějšího principála ptal, čím to může být. Umíš něco? chtěl vědět. Já že ne, že jim jen tak pomáhám. No, a to je přesně tím, on na to. Rád házím nožem, protože jsem s nimi před tím zápasil, povídám mu. Výborně, moje žena byla asistentka vrhače nožů, zareagoval. Zavolal ji a já si odbyl svoji první hodinu.

Bez tréninku? Jak to dopadlo?

Prostě se mi tam postavila a řekla, ukaž, co umíš. Rozklepala se mi kolena. Když nevrháte na živý cíl, těžké to není. Ale jakmile se vám k desce postaví živý člověk, naběhnou úplně jiné reakce. Musíte dodržovat úplně jiná pravidla, než je-li před vámi špalek. První hodina byla vtipná. Úplně první nůž, co letěl na asistentku, by ji trefil, kdyby ho dáma prakticky nechytila. 

Dostal jsem tehdy spoustu rad do života. První, základní zněla, nikdy nespi se svojí asistentkou. Dvakrát jsem to porušil. Jednou, když jsem si začal s asistentkou, podruhé jsem ze své přítelkyně udělal asistentku – a pokaždé to dopadlo blbě. Jakmile mezi vámi panuje citový vztah, ani jednoho neposlouchá tělo. Nedej bože, abyste se před tréninkem nebo vystoupením pohádali, to je pak úplně v háji. A pak se rozejdete, většinou trvá půl roku, než je další asistentka vycizelovaná a umí všechny těžké prvky.

Přestože první pokus nedopadl nejlépe, rozhodl jste se pokračovat…

Hrozně mě bavil ten cirkusový svět. Tam jsou ti lidi, já říkám, opravdoví.

Jak vypadá ten prvek, který nedělá nikdo jiný?

Jedna moje asistentka, mám dvě, se věnuje suspension, což je zavěšování těla za háky. Ona je toho přímo milcem. Naposledy visela za zadek. Zavěsíme ji, rozhoupeme a pak začnu vrhat. Jde o jeden z nejnebezpečnějších prvků na světě. Nazvali jsme jej Fligh high. Poprvé jsme ho představili před rokem.

Určitě si kdekdo myslí, že nože ovládáte díky trikům. Kdejakému laikovi zůstává rozum stát nad tím, že se klidně trefíte do roztočeného kola, na kterém visí asistentka.

Zrovna kolo je jeden z jednodušších prvků. Je to otázka tréninku. Zpočátku používáme helmu, prošívané oblečení, házím hodně daleko od těla. Trénujeme do zblbnutí, než jsme si stoprocentně jistí, že to v klidu a pohodě zvládneme. Když nám to jde, sundáme prošívanice a začneme trénovat na živé maso. Je to otázka důvěry, asistentka vás musí hodně dobře pozorovat, každý prvek má rutinu, a pokud asistentka vidí, že jsem sebemenší detail udělal jinak, ví, že něco bude špatně, a uhne.

Když trénuju sám, k desce přilepím telefon obalený tisícikorunou a snažím se ho obtesávat. Vymýšlím cokoli, co mě dostane do malého stresu, že když se něco nepovede, bude to strašné. Snažíme se minimalizovat riziko, naše maximum je, že se ze 60 procent nic nepokazí. Ze 40 procent se to pokazit může. Občas třeba zakřičí dítě, proletí pták, svítí slunce. Vrhání je otázkou koncentrace, asistentka na mě musí důkladně vidět, vnímat to, co dělám.

Pořídil jste si speciální nože, nebo házíte těmi, jež jsou běžně k dostání?

Některé jsem koupil a minimálně upravil, ale používám je hlavně na trénink nebo do show na lehčí prvky. Jiné jsem si nechal ukovat. Zvykl jsem si na hodně těžké, ocelové. Jeden váží půl kila. Váha je důležitá, s těžkým je menší šance, že vás přišpendlí k desce.

Absolvujete před představením nějaké rituály?

Samozřejmě. Spoustu. Cirkusáci jsou stejně pověrčiví jako lidi od divadla. Zkontroluju desku, popovídám si s ní, s noži taky. Obyčejně jim říkám, co má asistentka momentálně na svém kostýmu špatně, desku poklepám, je důležité, jak dřevo zní, hlavně když děláme prvky v zákrytu, kdy na sebe nevidíme, se orientujeme podle zvuku dřeva.

Ruce jsou vaším důležitým pracovním nástrojem. Pečujete o ně speciálně?

Dávám si na ně pozor jako pianista. Nedělám spoustu věcí, které bych chtěl dělat, třeba lézt po skalách. Chodíme cvičit, abychom vypadali hezky. Když umíte vnímat vlastní svaly, víte, jestli házíte správně, protože ucítíte každý sval. Když budete rozteklé máslo, neucítíte nic.

Co vám běhá hlavou, když jste na pódiu?

Moje asistentky říkají, že ten pocit, když letí nůž a těsně před tím, než se zabodne do desky, je super. Já to nevnímám, snažím se navodit absolutní zenový klid. Nevím, jaká hudba hraje, vnímám jen signály asistentky, jinak je svět v mlze.

Do programu řadíte prvky obtížné i méně náročné…

Těžké jsou ty, kde je asistentka zády ke mně, protože mě nevidí a orientuje se jen podle rytmu nožů. Asi nejtěžší je, ale lidi to tolik neocení, když balonek drží mezi nohama, což je hodně blízko stehenních tepen. Ty když se přetnou, nebývá to legrace. Naše nejtěžší prvky vypadají z pohledu diváků jako nejjednodušší, lidé naopak nejvíc oceňují ty, které my jsme obyčejně schopní udělat poslepu.

Vystupovali jste i v zahraničí. Kde je publikum lepší?

Cestovali jsme po Evropě. Doma je fajn, že si můžeme s diváky popovídat, jinde to jde hůř, opakujete do zblbnutí ty samé věty. V zahraničí je to skvělé, co se týče peněz i zájmu lidí, tady je to špatné po minulé době. Lidi nás berou ve smyslu „umělci rovná se bohatí“, anebo si myslí, že jsme schopní vystupovat za slepice.

Snažíte se minimalizovat riziko, zraněním se ale asi úplně vyhnout nejde…

Následky velmi často nejsou fatální. Probodnout lidské tělo chce hodně umu a síly. Aby to šlo, je třeba spousta času, já jsem zpočátku trénoval sedm hodin denně. Strašně bolí ruce, karpální tunel, musíte se o ně opravdu starat, číst anatomické knihy. Když se zraníte, není to tak strašné, když víte, proč se to stalo, takže příště už to nebudete opakovat. Chce to taky najít asistentku, která ví, co dělá, dokáže se na vás napojit, má z pekla štěstí i bleskurychlé reakce. Jedna moje asistentka pracovala ve velkém zvířecím obchodu, uměla rukama chytat různou havěť, takže má dobré oko. Moje druhá asistentka řídí kamion, taky má dobré oči.

Začal jste podnikat v úplně jiném oboru. Proč?

Se snoubenkou jsme si otevřeli pekárnu sladkého pečiva u Ženských domovů. Pečeme vafle, koblihy slazené ovocem, které posíláme do kaváren. Největší bombou je čokoládová kobliha plněná vanilkovým krémem Boston cream, vafle s burákovým máslem anebo se speciálně šlehanou smetanou s něčím navíc, co mi přítelkyně ještě neprozradila, krémem s malinami, čokoládou a bourbonem.

Kde vás diváci mohou vidět?

V Branickém divadle, na soukromých akcích, strašně rádi máme veřejné tréninky, milujeme Vyšehrad nebo zkoušíme na zahradě Prádelny. Často baskujeme, ale obyčejně ne s noži. Dokážeme vrhat prakticky čímkoli, co je dobře vyvážené. Oblíbili jsme si hřebíky, které ještě přiostřím. Za měsíc kupuju tak kilo stovkových hřebíků. To je moje oblíbená objednávka.

Postavil jste se někdy k dřevěné desce a nechal se obtesat?

Moje asistentka je výtečná s vrhacími hvězdicemi. S těmi jsem nebezpečný pro široké okolí. To teď trénujeme. Musím vám říct, je to hrozné. Stál jsem před deskou, dělám přesně to, co chci od ní, ale cukám.

 

Lucie Černá