MeetFactory je taková kulturní samoobsluha

16_17_Rozhovor_David Černý

ROZHOVOR: VÝTVARNÍK A ARCHITEKT DAVID ČERNÝ

David Černý je nejen výtvarník a architekt uznávaný ve světě, ale zároveň člověk, který je umělecky činný na území Prahy 5. Proto jsem si ho dovolil oslovit a vyzpovídat, říká Pavel Richter.

Růžový tank či nově sousoší Pegasové, které zdobí park Waltrovka. To jsou jen některá z děl Davida Černého, která výtvarník spojil s pátou městskou částí. Asi překvapením bude pro mnohé z vás, že stojí též za multižánrovým kulturním centrem MeetFactory, které má už deset let domov nedaleko lihovaru.

Jak a proč vznikla MeetFactory na Smíchově?

Ona je to vlastně strašná legrace. Já jsem se Smíchovem rodinně spjat odjakživa. Moje babička i moje matka se narodily Na Popelce. A můj dědeček, který se jmenoval Prýgl, provozoval největší pražské povoznictví, dneska by se řeklo autodopravu, a sídlil právě tady na Smíchově. Ale já jsem rodák z Prahy 6, vyrůstal jsem na Kulaťáku. Na Smíchov mě zpět zavála shoda zvláštních okolností v době, kdy jsem se v 90. letech vracel z Ameriky. Tehdy jsem vyhrál výběrové řízení na využití jednoho půdního prostoru. S tím se pak pojí řada více či méně humorných historek, které trochu souvisí s „temnou dobou“ jednoho smíchovského starosty. Všichni víme, o kom je řeč, neboť jak je mi známo, s jeho počínáním se potýkáme my všichni dodnes. Z nepochopitelných důvodů nebyl nikdy odsouzen…

To máš pravdu, ale vraťme se k té MeetFactory.

Celá historie MeetFactory se začala psát někdy ve stejném období. Hledal jsem prostor, kde by bylo možné něco jako multižánrové kulturní centrum vybudovat. Dostal jsem několik tipů. Mimo jiné na využití prostor bývalé holešovické továrny na šunku. Když jsme to rozjeli, co čert nechtěl, přišly povodně. Voda zaplavila sklepy, bylo zapotřebí nákladných sanací, tak jsme se rozloučili. My jsme měli štěstí v neštěstí, protože v ten moment Praha nabízela „ópéeskám“ (pozn.: obecně prospěšné společnosti) asi deset bývalých průmyslových areálů, především v okrajových částech. Mezi nimi byla i bývalá továrna na výrobu skla firmy InWald tady na Smíchově. Já když to viděl, jsem říkal: „To chci, do toho jdu.“ Nikdo mi nevěřil, že to dám, že v tomhle baráku MeetFactory otevřu.

Proč?

Možná proto, že to byla fakt ruina. Chybělo tady veškeré připojení na inženýrské sítě, bylo to naprosto vybrakované. Z poloviny tomu chyběla okna, zabydlené to bylo leda „houmlesákama“. S tím souvisí taková perlička. Když jsme to dávali dohromady, nebudeš tomu věřit, našli jsme tam na dva náklaďáky kufrů, které tam nahromadili bezdomovci, jak je zřejmě kradli na nádraží. No, bylo to šílený. Dodnes mám podezření, že mi to dali s tím, že si na tom nabiju a dám pokoj.

MeetFactory úspěšně funguje už více než deset let. Což je dobře i pro Prahu 5. Nicméně přes to všechno si myslím, že se najdou lidé, kteří o vás nic nevědí. Jak bys MeetFactory představil?

V době, kdy se všechno jmenuje Shopping Gallery, přitom je to obyčejný nákupák, můžu s klidem říct, že MeetFactory je taková kulturní sámoška. Člověk k nám přijde, prohlédne si galerii, předtím než jde na koncert nebo divadlo.

Teď to trošku zlehčuješ…

Dobře, tak jinak, MeetFactory je kulturní samoobsluha, jejíž těžiště je v ateliérovém programu.

Co si pod tím mám představit?

Znamená to, že v MeetFactory máme patnáct ateliérů, ve kterých v tříměsíčních cyklech rotují umělci ze světa. Celé to má za cíl propojit naše a zahraniční umělce, ale také představit zahraniční trendy v tvorbě nebo jen upozornit na fragmenty cizích kultur, které nemáme možnost jinak poznat. Díky tomuto konceptu, který, dovolím si říct, se nám povedl, jsme snadno identifikovatelní v zahraničí. Pro Pražany a obecně návštěvníky z Česka jsme zas známí jako prostor, který dělá kino a pořádá hudební a divadelní produkce.

Stojíte jako MeetFactory o nějakou interakci s městskou částí? Třeba o spolupráci se školami, školkami a podobně?

Já to vezmu z jiného konce. Vzhledem k tomu, jaká byla politická situace tady na „pětce“, vydal jsem na začátku nařízení, že nesmí být pozván nikdo z radnice. To platilo i pro spolupráci s radničním časopisem. Ačkoli jsem byl nespočetněkrát osloven, vždy jsem odmítal.

To si tedy dvojnásob vážím, že se bavíš se mnou a skrz časopis i s občany. Znamená to, že tvůj „výnos“ už neplatí?

Všichni víme, už jsme to zmínili, které doby kterých a osob se to týkalo. To naštěstí pominulo, takže si můžeme klidně povídat a mluvit o případných interakcích. A já jsem tomu rád, protože ta doba, řekněme několik prvních let MeetFactory na Smíchově, byla pro nás taková lehce schizofrenní.

V jakém smyslu?

Třeba v takovém, že jako jedna ze dvou či tří největších kulturních institucí městské části jsme okolnostmi tlačeni k tomu, že s radnicí nemůžeme a nechceme komunikovat. I když jsme věděli, že spolupráce s ní by nám mohla pomoct.

A co to propojení například v oblasti spolupráce se školami?

Situace je asi taková – vloni jsme se snažili otevřít něco jako školu ateliérových kurzů. Ty kurzy měly být zaměřené na malování a kreslení. Cílem bylo, aby byly trošku jiné, než nabízí kdokoli jiný. A sebekriticky musím přiznat, že tohle byla jedna z mála věcí, kde jsme propadli.

Proč myslíš?

Nevím. Možná proto, že jsme s takovým konceptem přišli příliš pozdě, protože obdobnými kurzy je Praha přesycena. Důkazem je mi třeba obdobný projekt, který chtěla realizovat kamarádka na Národní, a skončila s tím taky. Tím neříkám, že nejsem otevřený nějaké diskusi s radnicí.

Zaznělo to již několikrát, v Praze 5 působíte deset let. Tak mi nedá se nezeptat, kde vidíš MeetFactory za dalších deset let.

Moje vize je taková, pokusit se získat „továrnu“ do vlastnictví „ópéesky“. To by nám pomohlo v dalším jejím rozvoji. Protože, co si budeme povídat, ač se to původně nezdálo, pět tisíc metrů čtverečních je nám teď málo. Nemáme třeba kde uskladnit rekvizity. Řešíme to třemi kontejnery, které máme za barákem.

Už jsem to naznačil v předchozích otázkách, více než ve spojení s MeetFactory jsi znám díky svým instalacím. Tu poslední jsi umístil v rámci nového parku Waltrovka. Přibliž, oč se jedná.

Jsou to dvě sochy, které jsem nazval Pegasové. Jak známo, Pegas byl okřídlený kůň, v mém podání se jedná o koně jen z části. Jejich těla totiž tvoří letecké motory, kterými se otáčejí vrtule. Chtěl jsem tím připomenout, že současné centrum Waltrovka vzniklo na místě někdejší továrny na letecké motory.

Tvoje stopa v Praze je zcela nezpochybnitelná. To mi nahrává na otázku, co je podle tebe dnešním největším problémem Prahy?

Je to dědictví v podobě diskontinuity občanů s městem, které si neseme ještě z totalitní doby, nacistické i komunistické. Bohužel přes veškeré snahy různých primátorů a starostů se to nepodařilo změnit.

Čím to podle tebe je?

To zásadní je vize, kam Prahu směrovat, tu pořád postrádám. Stačilo by málo, kdyby některý z primátorů přišel a řekl: „Praha je toto, má takovou historii, takové možnosti a tímto směrem by měla směřovat.“ Tohle nikdo z nich neřekl. Dalším problémem Prahy, který rovněž souvisí s tím dědictvím, které si neseme ty desítky let, je naprostá absence soužití lidí s veřejným prostorem.

Mluvíme o Praze obecně, ale jak se Davidu Černému žije v Praze 5?

Dobře. Už proto, že je to jedna z mála částí Prahy, kde se mohu svobodně pohybovat na kole. Protože když o tom tak přemýšlím, jezdit na kole po Praze patří mezi mé nejrizikovější aktivity. A to lítám, potápím se a nevím co ještě. Proto radši jezdím po chodníku. Pětku mám moc rád. Například Prokopské údolí. Oceňuji změny, které se tam udály, ty cyklostezky a další. Třeba mám hrozně rád Dívčí hrady, které mě fascinují možná daleko víc než Stromovka, ve které jsem prožil dětství. Skvělá je cyklostezka podél Vltavy na jih ke Slapům. Jediné, co mi tu trochu chybí, je letiště nebo alespoň heliport, na kterém bych mohl přistávat (úsměv).