Čestný občan Prahy 5 Dušan Krásný: Přemýšlím, čím jsem si to zasloužil

dušan krásný

Mezi významnými osobnostmi, které převzaly ve Švandově divadle ocenění čestný občan Prahy 5, se ocitl i devadesátiletý Dušan Krásný. Uznávaný architekt, mistr republiky v basketbalu za rok 1960, nechybí na čestné listině mistrů sportu.

Dušan Krásný (vpravo) se stal i basketbalovým mistrem republiky

Vitalitu, kterou doteď oplývá, by mu mohl závidět kdekdo mladší. „Byl jsem velice překvapený,“ odpověděl usazený pohodlně v bytelném křesle ve sluncem zalitém pokoji na otázku, jaké byly jeho pocity, když se dozvěděl, že cenu dostane. Bílý psík zrovna zuřivým štěkotem ohlašoval další návštěvu. „Řekni, že už nikoho nepotřebujeme, že jsme kompletní,“ žertoval směrem ke své přítelkyni, když mířila ke dveřím.

Co pro vás znamená ocenění čestný občan Prahy 5?
Přemýšlím, čím jsem si to zasloužil. Říkám si, je to těch devadesát let. Slavnostní předávání ve Švandově divadle bylo pěkné, ocitl jsem se vedle významných osobností. Cenu získal například i biskup Václav Malý.

V československé basketbalové lize jste odehrál dvanáct sezon v letech 1954 až 1966. Za tým Spartak Sokolovo / Sparta Praha jste ukořistil osm medailí. Je nějaký zápas, který se vám nevymaže z paměti?
Ano je. Finále, kdy jsme se utkali s Brnem a vyhráli mistrovství republiky. 

Sledujete dnes basketbal?
Ano a závidím jim. Podmínky. Závidím těm klukům, kteří se upíchnou někde v zahraničních manšaftech a vyniknou. My jsme neměli příležitost. Nezávidím jim ten profesionalismus. I když chápu, že v tom sportu jsou veliké peníze.

Po skončení sportovní kariéry jste se vrhl na dráhu architekta…
Pamatuju si, jak jsme soboty a neděle trávili nad rýsovacím prknem, abychom stihli termín. Pak jsme běhali o půlnoci do Jindřišské na hlavní poštu, abychom dostali razítko včas. Už za studií jsem tíhl k rekonstrukci památek, po škole a vojně jsem se stal pracovníkem Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Dělali jsme zajímavé věci. Třeba v Chebu Špalíček na náměstí, rekonstrukci bytů ve starých domech, které byly ve strašném stavu. Zámky Kačerov nebo Kladruby u Stříbra, něco na Anežce tady v Praze. Podílel jsem se na rekonstrukci vyhořelého Veletržního paláce, zabýval se otázkami ploch pro rekreaci a tělovýchovu. Jsem spoluautorem Generelu tělovýchovných zařízení v Praze.

Malování, jemuž jste se věnoval kdysi, jste už opustil, ale na klavír hrajete dodnes. A to i veřejně. Kde vás lidé mohou slyšet?
A to hraju. Ale ne pravidelně. Občas ve vinárně U Lachtana, která je nedaleko mého bydliště. Sem tam chodím do nové Andělské cukrárny na Andělu, zrovna včera jsem tam byl, kde mají klávesy. Zajdu tam většinou po sauně, dám si větrník a zahraju na piano. Jsem takový od mládí. Jakmile vidím někde piano, musím si na něj zahrát. Před pár lety, když kavárník Kobza postavil pianina po celé Praze, jsem si udělal Tour de pianino. Všechna jsem je obešel, a na každém si zahrál. Že jich bylo.

Vášní čestného občana Prahy 5 je hra na klavír

Jaký máte repertoár?
Prosím vás, to se nedá brát vážně. Hraju pop-music, filmovou hudbu z 30. let. Učil jsem se u profesora, jak on se jmenoval, už ani nevím, byl dost slavný.

Nudu snad ani neznáte…
Za chvilku půjdu na nákup. To musím. Mám napsané na seznamu, co všechno mám koupit. Nejdůležitější jsou ta piva, že jo. Ta musejí být. Na Plzeňské a ve Vrchlického u Vietnamců je všechno k dostání. Štěstí za vietnamské večerky. Ty nás znovu začaly učit, jak se to má dělat. Stále otevřeno, celkem úsměv, ochota. Tak to bývalo za první republiky, koloniály na každém rohu. Sice se všechno sypalo do papírových pytlíků, ale něco na tom bylo a teď na to zase přicházíme.

Devět křížků by vám hádal málokdo…
To vzpírání už mi nejde tak jako dřív. A čtyři patra bez výtahu už jsou skoro moc. Budu muset ta piva ubrat. Přestože jsem neměl žádný vážnější sportovní úraz, sotva chodím. Naštěstí mám spolubydlící, která, když něco neslyším, mi vše vysvětlí nebo vyřídí za mě.

Je něco, co vás dokáže rozladit?
Akorát jedna věc mi zhorší náladu. Jsem zvyklý každý den si přečíst noviny a to mě láme.

Máte nějaký recept na dlouhověkost?
Ten by chtěla spousta lidí. Musíte začít brát stáří jako nemoc… To je takový humor a humor sám ze sebe si člověk
udělat musí.

Páté části jste věrný přes šest desítek let…
Nezůstal jsem věrný Praze 5, ale manželce. Zůstali jsme spolu šedesát let. Do tohoto bytu jsem se přiženil z Vyšehradu ke tchánovi a tchyni. Řekněme si upřímně, tenkrát nebyla šance se přestěhovat jinam. Když se narodil syn, bydlelo nás ve třípokojovém bytě pět. I když chvilkami jsem cítil, že je to dost na překážku, nakonec jsme to zvládli.

Je něco, co vám v Praze 5 vadí?
Řekněme si rovnou, že rušná Plzeňská. Zažil jsem asi tři rekonstrukce kolejového tělesa, stavbu pošty.

 

Autorkou rozhovoru je Lucie Černá

K devadesátým narozeninám Dušanu Krásnému poblahopřál i radní Prahy 5 Petr Lachnit