Pomáháme již stovce handicapovaných

DSC_0608

ROZHOVOR: ŘEDITEL SPOLKU ETINCELLE JAKUB KNĚZŮ

Neziskovka Etincelle pomáhá od roku 2005 lidem s mentálním a fyzickým handicapem začleňovat se do běžné společnosti. Francouzské slovo etincelle znamená v češtině jiskra. „Studoval jsem ve Francii, kde jsem znal jednu kvalitní instituci s tímto názvem pro lidi se zdravotním postižením. To mě inspirovalo,“ vysvětluje s úsměvem Jakub Knězů, který stál u zrodu spolku a dodnes je jeho ředitelem. Firma podle něj patří mezi nejvýznamnější sociální podniky v republice. „To i proto, že dohromady zaměstnáváme přes sto osob se zdravotním postižením, což je poměrně velké číslo,“ konstatoval.

Ve Štefánikově ulici na Smíchově funguje pod hlavičkou Etincelle už přes čtyři roky oblíbená kavárna Mezi řádky, v níž obsluhují také lidé s handicapem. Se zákazníky se dveře netrhnou. „Touto cestou veřejnosti ukazujeme, že osoby s nějakým zdravotním omezením nejsou nebezpečné, nekoušou, jsou to fajn sympatičtí lidé,“ říká Knězů, který dlouhá léta působil v médiích, například v České televizi.

Proč jste se rozhodl přesedlat na úplně jiný obor?
Práce v neziskovém sektoru, respektive v oblasti sociálního podnikání, mi připadá po těch letech v médiích užitečnější a také s dlouhodobějším přínosem. Na té práci je úplně skvělé to, že se průběžně stále učím novým věcem v ekonomice, projektovém řízení, sociálních službách, personalistice, ale třeba i v gastronomii. Přece jen, řídím teď firmy, které mají kolem 200 zaměstnanců. Jako novinář, když to řeknu v nadsázce, jsem téměř o všem věděl něco, ale o ničem všechno.

Na některých zaměstnancích kavárny není na první pohled znát, že mají nějaké postižení…
Většinou jde o lidi s lehkým mentálním handicapem. Nejsou to zelení mužíčkové a nemají tři nohy. Asi důležité pro laiky je vědět, že člověk se nemusí s takovým postižením narodit, ale bohužel ho může i nabýt. Máme zaměstnance, který jako dospělý uklouzl a praštil se do hlavy, jinou pracovnici, která se zas jako malá topila.

My zaměstnáváme lidi s mentálním postižením už přes deset let, takže bohužel vidíme, že byť často chtějí pracovat, většinou nedostanou šanci. Práce je ale pro ně důležitá, stejně jako pro zdravé lidi. Víme, že z nich nebudou IT odborníci, nebudou řídit kosmické lodě. Každý dělá to, co zvládne. Ale důležité je, že naši lidé vám to kafe přinesou, nepolijí vás, a co víc, přinesou vám ho s radostí a budou milí.

Naši handicapovaní zaměstnanci mají normální pracovní smlouvu, pracují na zkrácené úvazky, čtyři hodiny denně, a dostávají mzdu.

Jan dlouho kavárna funguje?
Už pátým rokem. Otevřeli jsme ji díky vstřícnému přístupu radnice Prahy 5, která nám nabídla snížené nájemné. Bez toho bychom to nezvládli. Velký důraz klademe na kvalitní hlavní barmany, což jsou zdraví lidé, kteří dohlížejí na chod podniku. Jsou i v roli pracovních asistentů. Obvykle mají k ruce tři pomocné barmany.

A kuchyni vládne kuchařka, která má k sobě také pomocníky. Začali jsme vařit i obědy, od salátů přes těstoviny k českým jídlům. Stejně tak si zákazníci oblíbili pečivo z naší řemeslné pekárny v Kladně. Spojili jsme totiž kavárnu s pekařstvím, takže si k nám lidé chodí třeba pro chleba, kterého nabízíme i sedm druhů – kváskový, škvarkový či olivový.

Kromě pečiva z naší pekárny nabízíme i výrobky dalších sociálních podniků. Například kávu z pražírny Fair & Bio z Kostelce nad Labem či těstoviny Pasta Fidli z Mníšku pod Brdy nebo pivo z Pivovaru Chříč.

Máte tu velkou Knihovnu Josefa Nesvadby. Kde jste knihy získali?

Velkou část knih nám darovala naše patronka, spisovatelka Bára Nesvadbová, jejíž otec byl významný spisovatel žánru sci-fi. Máme i pár vzácných kusů v cizích jazycích, což mnohokrát ocenili i cizinci, kteří k nám chodí. Máme tady ale i poezii, detektivky nebo knížky pro děti. Návštěvníci sije můžou půjčit domů nebo přečíst přímo v kavárně.

Podpěrné sloupky knihovny tvoří přímo na sobě naskládané knihy. Nespadne to?
Nemusíte se bát. Je to lepené, knihovnu dělali profesionální truhláři, kteří to celé lepili a šroubovali.

Podnik zdobí nejen knihy, na stěnách visí abstraktní obrazy…
Výstavy průběžně měníme, aby prostor žil. Teď tady jsou obrazy Petry Šimkové, která studovala umění ve Francii. Od února budeme vystavovat fotografie Daniela Šperla. Jsme rádi, že můžeme počítat se spoluprací s DSC Gallery Olgy Trčkové. Každý měsíc také u nás Ondřej Linhart pořádá literární večery, kde kombinuje poezii a hudbu. Další se uskuteční 15. února.

Mají vaši zaměstnanci jinou náplň práce než kavárnu?
Smíchovská radnice si od nás objednává dočišťování chodníků a parků. Jsem přesvědčený, že po letech spolupráce už má garanci, že všechno bude perfektně uklizené. Naši lidé si práce ohromně váží, pro velkou část z nich je to třeba ve čtyřiceti letech úplně první pracovní příležitost. Pamatuju si jednu zvláštní situaci, kdy mi volala teta, že zrovna jela tramvají kolem Malostranského hřbitova, kde právě uklízel náš tým. Někdo klečel na chodníku a sbíral nedopalky. V tramvaji se prý cestující zlobili, fuj, to je hanba, týrají lidi s handicapem. Vysvětlil jsem tetě, že oni takoví jsou, dělají svoji práci prostě pečlivě.

Nejdřív jsme působili jen na Smíchově, pak se o nás dozvěděli na Zbraslavi a v Radotíně. Takže teď uklízíme i tam. Jsem si jist, že jednotlivé městské části to nedělají jen proto, že chtějí učinit dobrý skutek. Dostávají službu, která je kvalitní a není drahá. A zároveň tak samozřejmě i ukazují většinové společnosti, že lidé s handicapem nemusejí být obtíž, ale naopak mohou pomoct – třeba právě při úklidu veřejných prostranství.

Do ulic vyrážejí každý den obvykle dopoledne čtyřčlenné skupiny vedené pracovním asistentem. Na Smíchově jich je ale v týmu šest. Starají se třeba o park Sacré Coeur, Kavalírku.

Odkud pocházejí vaši klienti?
Naši zaměstnanci žijí buď v rodinách, nebo v domovech či v chráněném bydlení. Lidí s mentálním postižením žijí v republice odhadem tři procenta, takže – bohužel – uchazečů o práci máme dost. Důležité je z mého pohledu porozumět tomu, že i pro ně je práce důležitá. Stejně jako pro zdravého člověka. I oni si uvědomují takové věci, jako je sebeuplatnění, úcta k sobě samému, pracovní růst, schopnost zajistit si vlastní potřeby. Naší snahou je dát jim pracovní příležitost a pak je vypustit na volný trh práce. Ale bariéry jsou zatím stále poměrně velké, bohužel těch firem na otevřeném trhu práce, které by je chtěly zaměstnat, je málo.

Co všechno vlastně Etincelle zastřešuje?
Máme dohromady šest kaváren a bister v Praze a v Kladně, pekárnu se dvěma obchody, malou farmu u Slaného, kde chováme zvířata a pěstujeme zeleninu, kterou zpracováváme do našich kaváren. Úklidové týmy působí v Kladně, Praze 9, na Smíchově, Zbraslavi, v Radotíně, otevřeli jsme také novou prá- delnu a nabízíme cateringové služby.

Práce máte až nad hlavu, možná víc než v médiích…
To je asi pravda, ale hrozně mě to baví. Asi i někdy na úkor mojí rodiny. Ale naše práce je pro mě atraktivní i právě v tom, že se stále něco děje, že získáváme díky kvalitní práci, kterou odvádíme, i stále nové a nové příležitosti, kde se uplatnit. To je pro mě výzva. Každý den je jiný, přijde nový problém nebo radost, pořád se to vyvíjí. Samozřejmě ale také cítím odpovědnost za celý tým, za tu spoustu zaměstnanců, kteří u nás perfektně odvádí svoji práci.

Překvapil vás někdy nějaký zaměstnanec?
Máme handicapovaného zaměstnance, který umí plynně dvěma světovými jazyky a překvapuje tak všechny okolo sebe. Jiného, který perfektně tančí. Další, kteří jsou výtvarně velmi zruční. A pak fůru ostatních, kteří pracují s elánem a dokazují tak, že vztah lidí s postižením a většinové společnosti se nemusí odehrávat jen v roli pomoci a charity, ale i jako rovnocenný, kdy každý něco dostává.