Nejstarší občanka ČR oslavila 108 let

IMG_0063

Paní Květoslava Hranošová je dnes nejstarší žijící občankou České republiky. Dne 26.

ledna letošního roku oslavila úctyhodných 108 let. Pohled na její milou a upřímnou tvář ale každého doslova nabíjí energií. Vitalita, životní nadhled a nehasnoucí optimismus se staly pevnou součástí osobnosti paní Hranošové, která se v 94 letech stala obyvatelkou Městské části Praha 5. V roce 2004 se přestěhovala z Dejvic na Barrandov za dcerou Šárkou Štenclovou. Jednalo se o její dvanácté stěhování. Život jí přichystal celou řadu krásných okamžiků, ale, jak už to bývá, i chvíle a situace méně příjemné. Její odhodlání žít život s úsměvem, stejně jako pevná víra v potřebu svobodného, ale svědomitého jednání každého z nás, však nikdy nebyly zlomeny.

„Stárnout se musí umět“, zní slavný citát. „Ten, kdo ho vymyslel, neměl ta moje léta“, tvrdí s nehasnoucí jiskrou v očích paní Květoslava a doplňuje: „Myslím, že by ho poopravil. Stáří je dřina.“  A věřte, že tato sympatická dáma dobře ví, o čem mluví. Narodila se 26. ledna 1910 v Ostravě do rodiny důlního inženýra Otakara Micky, v době, kdy nám ještě vládl císař František Josef I. S mocnářem se sice nikdy osobně nesetkala, zato na prezidenta Masaryka má živou vzpomínku. Při své cestě republikou, po návratu z emigrace, ji TGM pohladil, a tváří v tvář mu také stanula ve třicátých letech.

Od mala se u ní projevovala touha poznávat nové věci a sdělovat je dál, a tak se rozhodla pro dráhu pedagoga. Ve škole nalezla i svou osudovou lásku. Svatbu s Jindřichem Hranošem jí vystrojil bratr, ředitel školy v obci Střítež, a záhy se rodina rozrostla o dvě dcerušky. Dagmar se narodila v roce 1933 a Šárka o čtyři roky později. Tehdy se nad Československem stahovala temná mračna, která zasáhla i do pokojného života mladé rodiny. Odtržení pohraničních oblastí a vznik Protektorátu znamenaly nucené stěhování. Po náročné anabázi nalezli druhý domov v Novém Hrozenkově na Vsetínsku, kde prožili období nejhoršího válečného konfliktu, jaký kdy svět poznal. Smrt se tehdy nevyhnula ani jejím nejbližším. Za okupace přišla o oba bratry, kteří byli zatčeni a poté popraveni za protinacistickou činnost.

Radost z osvobození s sebou přinesla, alespoň na krátký čas, i nový životní elán. V Novém Hrozenkově se Květoslava účastnila kulturních aktivit, a dokonce zde založila i divadelní spolek, zatímco manžel si našel místo učitele v místní škole. Protože ale v poúnorových časech odmítl vstoupit do strany, byla mu zamítnuta žádost o přeložení do Orlové u Ostravy, kam se plánovali vrátit. Následovaly další přesuny, nejprve do Slavkova u Opavy, později do slezské metropole, aby se nakonec opět vrátili do města, kde to vše začalo. Obě dcery se po studiích provdaly a založily si vlastní rodiny. Starší v Ostravě, mladší v Praze. Čas plynul a paní Hranošová cítila, že potřebuje čerstvý vítr, náboj, který by ji posunul dál. Podle její dcery byla vždy zvídavá, „vstřícná ke všemu, co bylo nové“.

A tak v roce 1970 do jejího života přišla jóga, které zcela propadla. Cvičení měla takzvaně v genech. Už její otec byl aktivním sportovcem. Ostatně v Ostravě spoluzakládal tamní Sokol. Sokolkou se stala i Květoslava, a tak s přehledem zvládala i fyzicky velmi náročné ásany. Sama se stala postupně cvičitelkou. Čtyři roky dokonce cvičila spolu s profesorem Dolečkem v televizním pořadu „Dejte léta životu“. Ještě v osmdesáti letech zvládala jógovou pozici zvanou „páv“ a vedla kurzy jógy na Máchově jezeře. A propagátorkou jógy zůstala dodnes: „Všem, kdo cítí, že kosti chátrají věkem, vřele doporučuji. Nebýt jógy, dávno bych tady nebyla.“

Až do svých 87 letech žila u své dcery v Ostravě. Tehdy se rozhodla přestěhovat do Prahy. Svůj nový domov nalezla u dcery Šárky v Dejvicích, odkud se vydávala na pravidelné výlety tramvají po české metropoli. S těmi pokračovala také po přestěhování do novostavby na sídliště Barrandov. Ačkoli se jednalo o náročný přesun, odměnu představoval pohodlný byt s balkónem a překrásným výhledem na Prahu i nedaleké Prokopské údolí. Lidé z okolí si ji velmi oblíbili a vyhledávali její přítomnost. V červnu 2014 se ovšem přihodil nepříjemný úraz, po kterém už se pro paní Květoslavu chůze stala téměř nemožnou. Vážné zdravotní problémy tehdy postihly i dceru Šárku, a tak padlo rozhodnutí o zajištění péče v Domově Eliška.

Elán se z jejího života ale nevytratil. Stále čte a zajímá se o sportovní události, stejně jako o politiku. V lednu letošního roku odevzdala svůj hlas při obou kolech prezidentské volby. Tento akt svobodné vůle si nikdy nenechá ujít. „Nemusíme, tolik let jsme museli,“ říká dojatě. A recept na dlouhověkost? Ten je podle Květoslavy Hranošové prostý: „Nesoutěžila jsem, jen jsem se snažila dobře žít.“

Pavel Fabini

kronikář MČ Praha 5