1. československý prezident Masaryk pobýval i na Smíchově

Koncem 70. let 19. století zažívali Masaryk a jeho manželka Charlotta finančně nelehké období. Situace se zlepšila až po přestěhování z Vídně do Prahy, kde se stal mimořádným profesorem.

O dva roky později mu navíc jeden z jeho studentů odkázal vysoké finanční obnosy. Masaryk mohl splatit staré dluhy a uvažoval i o výstavbě rodinného domku na Vinohradech. Od této úvahy ale nakonec ustoupil a až do svého zvolení prezidentem s rodinou obýval nájemní byty.

Výhled na Petřín

V Praze a předměstích jich během čtyř desítek let rodina vystřídala deset. První z nich se nacházel na Smíchově. Jednalo se o byt v novorenesančním nájemním domě na tehdejší Karlově třídě č. p. 22, dnešní Holečkova ulice č. p. 419, kam se rodina přestěhovala v září 1882. Okny na sever měla rodina výhled na svahy Petřína, zatímco jižním směrem se nacházely zahrady náležící ke klášteru jeptišek řádu Srdce Ježíšova (Sacré Coeur de Jesus).

Alice Masaryková později vzpomínala, jak ji zaujaly postavy řádových sester v zahradě. Masarykovi bydleli ve třetím patře a v bytě se nacházely tři pokoje, předpokoj a kuchyně s „menší spíží“. Poměrně velká rozloha bytu byla nutností. Masarykovi už tehdy měli dvě děti, dceru Alici a syna Huberta, a budoucí první československý prezident potřeboval klid na práci. Nechyběl ani pokojík služebné, která údajně musela být vždy evangelické konfese. Na Smíchově žila rodina až do začátku roku 1884. Jakmile se finanční situace zlepšila, Masarykovi si našli lepší bydlení. Děti vzpomínaly, že byt byl velmi temný, a stejné negativum v Čapkových Hovorech zmínil i Masaryk sám: „Z toho byla nabídka, abych šel do Prahy jako extraordinárius filosofie. Kvíčala i vídeňské ministerstvo mně slíbili, že za tři léta budu ordináriem; tož jsem šel. Byt jsem si našel v Karlově ulici na Smíchově; okna vedla do Kinského zahrady, ale nepřišlo tam slunko; brzo jsem se přestěhoval na Vinohra dy, po krátkém pobytu v jiné ulici, do Vlčkovy vily (…).“

Vždy čtyři místnosti

Úroveň bydlení často nebývala právě ideální. Některé z následujících Masarykových bytů nedisponovaly vlastní koupelnou, dokonce ani vodovodem, takže se pro vodu muselo k pumpě, jindy zase chyběla kuchyň. Světlo zajišťovaly petrolejky. S rostoucím platem ale i tyto nepříjemnosti odezněly. V polovině 90. let už měla rodina nájemní byt v Thunovské ulici, kde nechyběl vodovod a osvětlení zajišťoval plyn. Krušné chvilky tato novinka uchystala tehdy již šestičlenné rodině v roce 1905, kdy plyn během noci začal unikat z poškozeného potrubí. Rodinu zachránilo jedno z dětí, které naštěstí otevřelo okna. Kdo ví, jak by se jinak historie českých zemí odvíjela. Byty vždy sestávaly ze čtyř místností. Z tohoto požadavku Masaryk nikdy neslevil. V jednom z pokojů – často největším – si zřídil pracovnu, kde trávil většinu aktivního dne. Vedle knihovny se zde nacházel archiv nazývaný „holubník“, kde shromažďoval i informace o svých politických odpůrcích. Z knihovny na návštěvníka shlížely busty antických filozofů – Sokrata, Platóna a Aristotela. Srdcem domova bývala u Masaryků jídelna, později salon. Zde se scházela celá rodina a trávila tu společně volný čas zpěvem, hrami a vyprávěním. Jednalo se o nejreprezentativnější místnost, kde se přijímaly nedělní návštěvy. Zdi zdobila díla Hanuše Schwaigra, Masarykova přítele. Později přibyl obraz od Jožky Úprky nebo Masarykův portrét od Maxe Švabinského. V rohu místnosti nemohl chybět klavír. Charlotta byla hudebně nadaná, milovala Smetanovy skladby a ke hře na klavír vedla i své děti.

Jedna sklenka na všechno

Jeden z návštěvníků později vzpomínal, že u Masaryků bylo „zařízení bytu prosté, ale účelné, nábytek jednoduchý, ale ne úplně jednotný“. Přesto jej překvapilo, že měli pouze jedny sklenky, „obyčejné odlivky (…) a do těch se nalévala káva, víno, voda a čaj“. Dostáváme se tak k další oblasti odrážející Masarykův životní styl a tou je kultura stravování. Pokud víme, do restaurací chodíval Masaryk velmi zřídka, a tak společné obědy i večeře měly v rodině pevně stanovený čas a řád. U dětí pěstoval přísné stravovací návyky, takže často zaznívaly povely „Lokty ze stolu! Jíst – nehltat! Pořádně rozkrájet!“ nebo námitky ohledně nevhodného oblečení. Jednou přišel starší syn ke stolu bez límce a vázanky. „‚Co to, Herberte! Jdi a vrať se oblečen – límec, manžety!‘ vyhrkl otec. Za chvíli byl Herbert zpět – na krku měl sice škrobený límec a na zápěstí manžety zavěšené na provázku, zato košile a vesta chyběly. Přísně na syna pohlédl, ale pohled ho do té míry překvapil, že mu výtka strnula na rtech, jež přešly v úsměv.“ Jedlo se skromně, ale o to větší důraz se kladl na kvalitu. Masaryk dbal i na střídmost. Vzdělaný člověk podle něj musí přemýšlet o dietě a jídla má jíst tolik, aby ukojil přirozený hlad. I podle některých jeho přátel byl Masarykův vztah k jídlu téměř utilitární: potřeba jíst jej měla dokonce obtěžovat. Albert Pražák poznamenává, že také oběd s hosty byl u Masaryků jednoduchý: „Polévka a maso s příkrmem; čajové odpoledne o čaji s citronem a nakrájeným a namazaným chlebem“, protože „jídlo bylo něco zcela mimochodného, rozhovor byl hlavním cílem“.

Ve zdravém těle zdravý duch

K důležitým aspektům Masarykova životního stylu vždy náležel kladný vztah ke sportu a ještě v pokročilém staří se svěřil, že každý den zahajuje koupelí ve studené vodě, „pak sokoluju – mám na to svůj vlastní systém. Denně hodinu až dvě chodím nebo si vyjedu“. Na koni jezdil teprve od roku 1915, zato aktivním členem Sokola se stal už v 80. letech 19. století a postupně se „sokolování“ věnovala celá rodina. Podobně i procházky do přírody praktikoval od mládí. Pravidlem se staly za letních prázdnin, které rodina trávila zprvu na Moravě, později v Potštejně a na Slovensku v Bystřičce u Martina. Tam se Masaryk oddával rybaření a zkusil si také lov. Puškou skolil medvěda, který místním pastevcům napadal ovce. Jak dcera Alice zaznamenala, „kůži dali vydělat, a milý medvěd ležel po léta v otcově pracovně a zahříval podlahu i naše nohy“. Zato cyklistiku doporučovanou mu Herbenem zpočátku odmítal. Nelíbila se mu prý „figura na kole“. Ale došlo nakonec i na Masaryka. V létě 1904 František Drtina vzkazoval Herbenovi, že „Tégé bydlí v Dobrušce a jezdí na kole“. Bicykl si nakonec oblíbil a na vyjížďky vyrážel vždy časně zrána před prací. Do veřejného povědomí vstoupil jako skvělý jezdec, nikoli však na velocipedu, ale na svém oblíbeném koni Hektorovi.

Pavel Fabini, kronikář MČ Praha 5