Rozhovor: Historik a spisovatel Michal Stehlík

foto_stehlik_1

Mnichovem vzniklo obrovské společenské trauma

Není to tak dávno, co uplynulo 50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Kulaté výročí zrady tentokrát „západních spojenců“ si připomínáme v těchto dnech. Od mnichovské dohody právě uplynulo 80 let. „Pokud sečtu politické, vojenské a mezinárodní podmínky, byla obrana marná, zbytečná a vlastně nereálná,“ říká historik Michal Stehlík.

Podzim roku 1938 odstartoval několikaleté utrpení Československého státu. V dalších sedmi letech kvůli nacistickému teroru zahynulo přibližně 350 tisíc lidí.

Za zrádce bývají označovány Francie a Británie. Je jejich vina na „stejné úrovni“?

Tak předně v celé situaci podzimu 1938 vycházíme z příběhu, kdy je Československo tím „zrazeným“ v celém případu. Samozřejmě, spoléhali jsme se na mezinárodní dohody, nejkonkrétnější byla spojenecká smlouva s Francií. Na druhé straně bylo Československo dědicem poválečného uspořádání vítězů po první světové válce – a když vítězové zeslábli, zesláblo i naše postavení. Velká Británie byla náš mezinárodní přítel, ale byli to právě britští politici, kteří byli skeptičtí už ke vzniku státu. Navíc Británie vždy řešila především sama sebe – a v kontextu třicátých let své koloniální problémy –, situace ve středu Evropy byla fatální pro nás, z britského pohledu šlo o malý problém kdesi ve vzdálené zemi. Naopak Francouzi investovali hodně do svého vlivu v Evropě a v kritické chvíli selhali.

Říkáte, že Francouzi selhali. Jejich diplomacie asi kalkulovala s vývojem vyhovujícím jejich vlastním zájmům. Jaké to byly?

Francouzi řešili několik problémů najednou. Předně měli velké problémy uvnitř vlastní politiky a jejich republika se nacházela v krizi, střídaly se vlády, hledala se vůbec cesta pro rozvoj Francie. Zásadním mezinárodním momentem bylo řešení pozice v Evropě. Po válce nějakou dobu reálně byli hlavní velmoc na kontinentě– a stále se tak cítili – a s velkými obavami hleděli na Německo. Jejich vnitřní slabost ale způsobila, že nebyli schopni reagovat na posilování Hitlera. Primárním zájmem Francie bylo udržet si svůj velký vliv v Evropě.

Mobilizace. Národ chtěl proti nacistickému nebezpečí bojovat.

Lidé v ulicích tehdy skandovali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“. Uvažoval vůbec někdo ve vedení státu, že jim vyhoví?

Ve vedení státu nebyl prakticky nikdo, kdo by se vážně zaobíral realitou vojenské obrany. Většina vysokých vojáků, stejně jako politiků si nedokázala představit, že by se šlo do otevřeného konfliktu v nevýhodné situaci. Německu patřilo již Rakousko, vojáci řešili, jak se zachová Polsko, které si řeklo o Těšínsko, Maďaři se těšili na znovuobsazení Slovenska – někdejších Horních Uher. Všechno bylo vojensky špatně. A navíc – i západní velmoci nám daly najevo, že k válce dojde naší vinou a budeme bez pomoci. To vše vedlo naše elity k pragmatickému rozhodnutí a podvolení se. V daný moment ovšem protiústavně, protože nebyl svolán parlament a diktát přijímá vláda a prezident. Proti pak byli někteří poslanci, komunisté či národní demokrat Ladislav Rašín. 

Častá otázka, měli jsme se bránit? Jaká by byla z pohledu historika šance na úspěch? S odstupem času, ukázalo se nakonec řešení ustoupit pro český národ jako „výhodnější“?

Těch pohledů může být vlastně několik, rozdělil bych je na dva zdánlivě protichůdné. Pokud v tom prvním sečtu politické, vojenské a mezinárodní podmínky, byla obrana marná, zbytečná a vlastně nereálná. Stála by nesmírné oběti a hrozila by možnou likvidací velké části národa. Na druhé straně může být například názor filozofa Jana Patočky, podle kterého jsme ztratili kvůli politickým elitám a prezidentu Benešovi osobně šanci vybojovat si čest – a toto zlomení páteře nás pak pronásledovalo po celé století. Jinými slovy, vzniklo obrovské společenské trauma, ze kterého jsme se již nevzpamatovali. Dějiny nejsou vypočitatelná matematika, hrají v nich roli jak praktické argumenty, tak emoce. Proto může být odpovědí na tuto otázku rozporuplné „ano i ne“. S odstupem času se může zdát strategičtější tehdy „vyčkat“ a pak znovu stát na straně vítězů. Foto: Ale s vědomím, že pocity a nálady ve společnosti se proměnily, z nadšení a ochoty položit život se stalo kličkování a hledání východiska, jak přežít za každých okolností…

Takže teprve v této době se podle vás z Čechů stal pro někoho národ švejků?

Jen se podívejte na odhodlání legionářů během první světové války – lidí, kteří prožili válečnou hrůzu a byli pro ideu státu ochotni se znovu vrátit do zákopů. Podívejte se na nadšení a ochotu se obětovat u těch, kdo mobilizovali – pro svůj stát, kterému věřili. Zlom roku 1938 byl obrovskou psychickou ranou vůči této důvěře. Najednou nastal rozpor mezi ochotou se obětovat a chováním elit, které dlouhá léta hovořily o obraně vlasti – a teď to vzdaly. Podle mého jsme se ale tak docela „švejky“ nestali ani tehdy. Je zde množství odbojářů za druhé války, letci, vojáci na východě, u Tobruku, parašutisté. To jsou znovu lidé ochotní se obětovat za národní a státní svobodu. Pak ale přijde rok 1945 a potažmo 1948 a je zde znovu zlom. Osobně si myslím, že pro nějaké naučené společenské strategie je období 1938 až 1948 deseti nejhoršími roky, které ovlivnily naše chování a ochotu se obětovat za nějakou vyšší věc.

Nezpůsobila by obrana Československa jisté prozření na straně Západu? To by nás skutečně nechali napospas a nezapojili se do bojů?

Rozhodně by se nezapojili – vždyť se podívejte na válku s Polskem od 1. září 1939. Velmoci na Západě sice vyhlásily Německu formálně válku, ale žádné jednotky na obranu Polska neposlaly. Nehledě na to, že si Polsko rozdělily Německo a Sovětský svaz. Nevěřím tomu, že by tehdy byla vůbec reálná ochota – a ani schopnost –, aby se objevila nějaká skutečně relevantní vojenská pomoc. Zůstali bychom sami. Jinou věcí jsou spekulace, že by se tím Hitler hodně vyčerpal a skutečná světová válka by vypukla o něco později – to už by byl patrně jiný obrázek dějin. Nehledě na to, že bychom se mohli stát v tomto mezičase standardní součástí Říše, a kdo ví, zda bychom se po světové válce dobrali samostatnosti.

Sovětský svaz nabízel Československu vojenskou pomoc. Šlo o reálnou nabídku? Proč republika tuto pomoc odmítla?

Sovětský svaz sondoval situaci, nabízel své případné angažmá, přece jen jsme měli od roku 1935 vzájemnou smlouvu. Nesmíme ale zapomínat, že Svaz nebyl po válce součástí vítězného systému v Evropě a jeho pomoc byla motivována logicky také tím, aby získal vliv uprostřed Evropy. Navíc čistě vojensky by jeho jednotky musely přecházet přes jinou zemi, neměli jsme tehdy společnou hranici. I z čistě vojenského hlediska by to bylo komplikované, nehledě na diplomacii a tehdejší rozložení sil. Navíc Sovětský svaz si sám řešil v té době mnoho vnitřních problémů a jeho armáda nebyla po čistkách v Moskvě zrovna ve stavu bojeschopnosti, aby napochodovala připraveně do Československa. Byla to do značné míry diplomatická hra, kterou chvíli zkoušel hrát i prezident Beneš, ale nebyla příliš reálná.

 

doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.

Přední český historik zabývající se českými a středoevropskými dějinami 20. století. V letech 2006 až 2014 byl děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde stále vyučuje soudobé dějiny. Je autorem několika publikací a výstavních projektů.