Rozhovor: Pro duši není zdravé, aby člověk pořád něco hledal

20161204_122110

Se svými farníky se pravoslavný kněz Andrei Ioan Danciu pravidelně schází mimo jiné v chrámu sv. archanděla Michaela v Kinského zahradě. Dřevěný kostelík vyrostl v druhé polovině 17. století v obci Velké Loučky u Mukačeva na Ukrajině. Protože však ves potřebovala peníze, lidé jej rozebrali a prodali bohatší vesnici. Pak stavbu nabídli hlavnímu městu. V roce 1929 byla rozebrána a znovu postavena právě na Smíchově.

Tatínek čtyř dětí, z nichž nejstaršímu je osm let a nejmladšímu sedm měsíců, přiznává, že začátky v naší metropoli byly poněkud krušné. Nicméně trvalý návrat do svojí domoviny si zatím nedovede představit.

Co vás přimělo vydat se na dráhu pravoslavného kněze?

Narodil jsem se ve věřící rodině, od malička jsem chodil do kostela. Pět let jsem studoval na semináři, později vysokou školu teologickou v Rumunsku. V roce 2004 jsem navštívil Českou republiku a v roce 2008, když česká pravoslavná církev získala do užívání kostel sv. Michala, přišla nabídka, jestli nechci nastoupit jako duchovní správce této farnosti.

A vy jste souhlasil…

Když jsem navštívil Česko, líbilo se mi tu, tak jsem si řekl, proč ne. V Rumunsku jsem tehdy působil jako učitel, rok a půl jsem vyučoval pravoslavnou víru na základní škole. n Jaké byly vaše začátky v Praze? Měl jste někdy chuť vrátit se zpátky domů? Začátky byly opravdu těžké. Neuměl jsem češtinu, takže jsem se musel soustředit a pilně učit. Na začátku mě myšlenky, že bych se měl vrátit, napadaly. Jasně. Ale byl jsem trpělivý a věřil jsem, že se to časem zlepší.

Mluvíte dobře. Rozumíte všemu, nebo vám nějaká slova stále dělají potíže?

Když si s někým povídám, nemám velké problémy. Ale kdybych měl absolvovat třeba nějakou přednášku, to by bylo složitější. Ani nemůžu odhadnout, kolik procent umím, tak padesát asi ano. Čeština je složitá.

Je velký rozdíl mezi životem v Rumunsku a u nás?

Malý. Jazyk je jiný, to ano. Češi sportují, Rumuni jsou pohostinní. Pocházím ze západu, z města Arad, to je přesně 800 kilometrů z Prahy, tak to není taková vzdálenost. Město leží u maďarských hranic, kde se nacházejí obce, kde bydlí buď Slováci, nebo i Češi.

Chodí za vámi do kostela pouze Rumuni, jichž v Praze 5 žije poměrně hodně?

Jsou to většinou Rumuni a Moldavani, máme stejný jazyk. Ale máme i kamarády Čechy. Ti také navštěvují katedrálu v Resslově ulici. Mše se konají v pondělí, ve středu, v pátek a o víkendech. Ale nabízíme i různé jiné aktivity. Třeba pro děti. Organizovali jsme týdenní tábor pro děti na severu Čech u Liberce, pořádali jsme kurzy malování pravoslavných ikon, taneční kurzy. Držíme se v kontaktu nejen v kostele, ale i v komunitních centrech v Praze 5. Nyní na 22. listopadu zařizujeme koncert rumunského zpěváka Štefana Hrušky, který zpívá a hraje na kytaru rumunské i mezinárodní koledy. Uskuteční se pravděpodobně v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, neboť náš kostelík je malý a všichni zájemci by se tam nevešli.

Váš kostel je poměrně neobvyklý…

Když jsme ho převzali, byl interiér úplně prázdný. Všechny předměty, co jsou tam, například ikony, jsme koupili my. V roce 2010 proběhla kompletní rekonstrukce šindelové střechy, byla poměrně náročná. Před čtyřmi lety celou budovu, která je národní kulturní památkou, kontroloval magistrát, jemuž patří. Konstatoval, že je v dobrém stavu. 350 let staré dřevo je silné a zdravé. Kostel pravidelně kontrolují hasiči, i dřevo má protipožární speciální nátěr.

Můžou se přijít podívat i nevěřící?

Kostel je otevřený pro každého. Zájemci se můžou přijít podívat, jak vypadá pravoslavná bohoslužba. Farnost je velká rodina. V Bibli se píše, proč existuje farnost, všichni jsme bratři a Pán Ježíš nás vede k nebeskému Otci. Tak já to taky vidím.

Na nedostatek věrných oveček si tedy nestěžujete?

Chodí k nám i děti. Hlavně o víkendu. Je jich asi 40 procent z celkového počtu návštěvníků. Naše farnost čítá kolem dvou set lidí.

Co se vám líbí v Praze 5?

Protože většinou jezdím autem ze Stodůlek, vyhovuje mi, že v okolí kostela není ještě modrá zóna. Kdyby byla všude, nedalo by se parkovat. Líbí se nám zahrada Kinských, která leží nedaleko od centra, ten kopec je úžasný, skýtá výhled na celou Prahu.

Vedle toho, že působíte jako kněz, máte ještě další poslání…

Třikrát týdně jsem v jedné pražské věznici jako kaplan. Původně jsem jezdil jako dobrovolník po věznicích, pak mi nabídli, abych se stal kaplanem. Nejen pro pravoslavné věřící. Poskytuji vězňům duchovní útěchu a podporu.

Pochyboval jste někdy o cestě, po níž jste se vydal?

Vždy jsem dělal ještě něco jiného, abych se takříkajíc oživil. Na post duchovního správce rozhodně nerezignuju. Dělám to ze srdce. Někdy to není jednoduché, ale kde to jednoduché je? Není zdravé pro psychiku, duši, aby člověk pořád něco hledal, měnil práci, život. Musí si vážně vybrat a pak se musí snažit dělat svoji pouť stále lepší.

Dovedete si představit, že byste se na stará kolena vrátil do svojí vlasti?

Jezdíme tam na dovolenou aspoň jednou za rok. Ale nedovedu si zatím představit, že bych tam zůstal.

 

Autor rozhovoru: Lucie Černá