Rozhovor: Jsem vděčná za každou trasu, kde není přelidněno, říká Sára Saudková

Město

Sára Saudková je česká fotografka, spisovatelka a bývalá manažerka fotografa Jana Saudka. Se synem Jana Saudka Samuelem vychovává čtyři děti. Žijí v Hlubočepech, které považují za Prahu s tváří venkova.

Hlubočepy mají podle Sáry Saudkové ohromné starobylé kouzlo. „Nápor developerů a tlak na další zástavbu a další porušování pravidel je ale zdrcující,“ varuje Sára Saudková.

Již jsem zmínila, že bydlíte v Hlubočepech. Čím vás tato část Prahy 5 okouzlila?
Vším. Je to vesnice schovaná uprostřed velkoměsta, která si zuby nehty zachovává svou tvář. Bydlím na okraji
Prokopského údolí, a kdo si jednou toto místo zamiluje, už víc nehledá. 

Vycházek po okolí, hlavně když byly děti malé, jste si asi užila dosyta…
Proč ten minulý čas, my si to tu užíváme pořád! Miluji chůzi a mám to tady prochozené křížem krážem. A pokaždé
objevuji něco nového. Pojmenovali jsme si tu vlastní orientační body, třeba Bludné kameny, Dračí sluj, Klouzací
skála, Kamenná armáda, U pramene.

Kam se nejraději vydáváte teď? A berete na svoje toulky foťák?
Znám tu pár míst, kam nikdo nechodí, a ta vám neprozradím, protože jsem vděčna za každou trasu, kde není
přelidněno. Kdepak fotoaparát! Když jdu, tak pro radost z chůze, čistím si hlavu a nemyslím na nic.

Zachovává si čtvrť vesnický ráz, nebo přibývá výstavba, která se místním nelíbí?
Ještě pořád se Hlubočepy drží, mají opravdu ohromné starobylé kouzlo. Ale ten nápor nenažraných developerů
a tlak na další zástavbu a další porušování pravidel je zdrcující. V hlavě průvan a kapsy plné peněz. Naprosto
jim nezáleží na tom, že sebemenší stavební zásah do zdejší unikátní přírodní rezervace je nevratný a decimující.
A jedna výjimka se zřetězí v desítky dalších a je konec. Oni přemýšlejí sotva na dva roky dopředu a sledují své
osobní zájmy, cokoli za tímto obzorem je jim ukradené.

A teď k vaší práci. Co vás zrovna zaměstnává?
Dokončuji další knihu, napůl kriminální a napůl milostné drama. A tentokrát ji píšu napůl s Milošem Čermákem, on se ujal hlavní ženské a já hlavní mužské postavy. Samotné psaní je velmi napínavé a svádivé. A v mezičase si vesele fotografuji a přebíhám nedočkavě a šťastně mezi oběma vášněmi.

Fotíte akty, klasické černobílé fotky. Proč je máte ráda?
Protože to je poctivé řemeslo, které se nedá digitální technikou napodobit ani nahradit. To vám je tak pomalá a zdlouhavá práce. Asi jako když si sama upečete chleba, anebo ho koupíte narychlo ve večerce. Oba se dají jíst,
ale v tom prvním je víc vášně, doteku a energie. Nemám nic proti digitální technice, je nepostradatelná a přináší
okamžité výsledky. Ale mě baví nořit se do fotokomory a vytvářet fotografie, které jsou od začátku až do konce ruční práce a nedá se na nich nic ošidit ani vylepšit. Nehledě na to, že klasická fotografie přečká i vaše prapravnuky, ta digitální vám vybledne do dvaceti let.

Kde berete náměty na vaše knihy?
Jsou všude kolem mě. Stačí se dívat, naslouchat, a pokud možno i naplno žít. To se pak píše samo. A když máte ještě fantazii a dar výmluvnosti, pak to psaní plyne přirozeně, jako když po zimě přijde jaro. Napsala jsem knihu pohádek vydatně inspirovanou vlastní rodinou. Pak už následovaly knihy pro dospělé. Pro ty, kteří už mají něco za sebou a baví je můj živý a často i neslušný slovník, kterým popisuji strhující a dramatické příběhy a vztahy. Zkrátka tu divokost v srdci ventiluji na papír.

Máte čtyři děti. Nejde se nezeptat, jak náročné to je? Dokážete je třeba pořád ještě přemluvit ke společným  aktivitám?
Nejsou jiní než ostatní děcka, skoro bych řekla, že jsou ještě větší lumpové. Ale odmala je tahám po kopcích a po
horách a pohyb je pro ně přirozenou nebo aspoň nezbytnou součástí dne. Svádím usilovný a nerovný boj s počítači a telefony, ne že ne, ale ještě pořád mám v této bitvě navrch, i když je to o fous. A jestli je náročné mít čtyři děti? Neřekla bych. Když to máte v hlavě nastavené divně, tak jste vyřízená i z jednoho dítěte, jak mnohdy vídávám kolem sebe. Já nevidím svoje děti jako zátěž ani jako důvod měnit své záliby. Jsem pořád stejně svobodný člověk jako dřív a střežím si čas pro sebe, ale s nimi je to větší legrace a samozřejmě i větší fofr. Ale mně se to tak líbí. Ony mě udržují ve stavu bojové pohotovosti.

Vybírali jste pro ně školy v páté části?
Nikdy jsem netoužila být šoférem na plný úvazek a obětovat zbytek života rozvážení robátek po městě. Všechny  chodí do nejbližší školy. Jejich spolužáci jsou zároveň i kamarádi, kteří bydlí v sousedství, a to je důležité. Myslím, že školka a základní škola v blízkosti domova je základ, tam se vytvářejí pevné vazby. Pak ať klidně putují na druhý konec Prahy.

Projevují se u některého potomka umělecké geny?
Nejsem blázen, abych viděla v každé kresbičce závan génia. Ale dceruška vytrvale kreslí, její sešity připomínají
skicář a jen stěží v nich rozlišíte zápisky z matiky nebo chemie. Ale její posedlosti fandím, posedlost je nádherná věc.

Jezdíte vlakem, když máte v Hlubočepech zastávku?
Jezdím a je to krása. Během pár minut jste na Smíchově. Vlakům fandím a věřím, že pro město mají neopakovatelný půvab a oproti jiným dopravním prostředkům nepřekonatelnou rychlost. 

Jak jste spokojena s výsledkem podzimních komunálních voleb v Praze 5?
Jsem pravičák, takže dokud tu nemají převahu komunisti, piráti, socialisté a TOP a mezi nimi se různě přelévající
nevyhraněné figurky, pak mě to těší. Fandím místnímu sdružení s poněkud krkolomným názvem, ale s jasným názorem – Společnost proti developerské výstavbě v Prokopském údolí. Působí v ní místní, kteří mají k Hlubočepům a okolí úzký vztah a srdnatě bojují proti tomu, aby se z této nádherné části Prahy stal další developerský  megaprůšvih. Je to cenné a unikátní území, které si zaslouží péči a ochranu, aby vydrželo i pro další a další generace. A taky mě potěšilo, že se místostarostkou stala Renáta Zajíčková z ODS. Je to fundovaný a otevřený člověk, zcela zapálený pro to, aby se „na pětce“ žilo hezky.

Existuje něco, co vám tu vadí?
Vadí mi nájezdy kolařů, kteří míří do Prokopského údolí a okupují silnici, často v upovídaném a pomalém tempu
pěkně vedle sebe, a je jim úplně fuk, že zdržují autobusy a auta. Vadí mi, že navzdory příkazům sjíždějí mimo trasy
a rozrývají místní kopce a skály na Dívčích hradech a způsobují tak fatální škody na cenném rostlinstvu a nevratnou erozi půdy. Zůstávají po nich koryta a tam, kde dřív byla stezka pro pěší, zůstává tankodrom o šíři silnice. Vadí mi stavba ohrad pro koně Převalského v místech, kde by měla být chráněná lesostep a přirozená louka, protože zkrátka nevěřím tomu, že zůstane jen u koní. Vzápětí se tu postaví zázemí pro ošetřovatele, zázemí pro rodiny, přístupová cesta, parkoviště a pak, jako bychom to už tolikrát nezažili, jedna budova, druhá budova. Jsou to zdánlivě maličkosti, ale celý vzácný ekosystém bude už navždy poškozen.

Autorka rozhovoru: Lucie Černá